I don´t understand you! / 02
Jsou tři hodiny ráno a já vstávám. Letadlo letí za dvě hodiny, což znamená, že hodinu tam pojedeme a další hodinu budeme zařizovat věci kolem odletu. Všichni jsou nachystaní a kufry jsou v taxíku. Auta a dům budeme prodávat na dálku, takže nic z toho už nikdy neuvidím. Začnu úplně jiný život na úplně jiném místě. Změním se i já. Vše bude naprosto jinak. Cítím to.
…..
A jsme na místě. Dům je snad tisíckrát větší než ten předchozí, zahrada velká jako fotbalová hala a bazén jako 4 garáže na náklaďáky vedle sebe. Jsem ohromená. Tolik jsem toho nečekala.
Veškerý nábytek byl již zařízený a mně stačilo naskládat všechno do poliček a skříni v mém, též obrovském pokoji. Stěna v čele místnosti byla prosklená, takže jsem měla nádherný výhled na okolní krajinu. Po delším zkoumání jsem zjistila, že ve skle jsou zabudované dveře ze stejného materiálu, od kterých vedou točité bílé schody na zahradu, přímo k bazénu.
Prohledala jsem každý koutek pokoje a snažila jsem se najít další vymoženosti. A potom, pod peřinou, ležel manuál. Návod jak používat pokoj jsem sice ještě nikdy neviděla, ale pustila jsem se do čtení.
1. Místnost je zvukotěsná, ke komunikaci s lidmi mimo tento pokoj použijte spínač na komunikátoru vedle dveří.
2. Všechnu elektroniku v pokoji, včetně vodního kohoutku a sprchy ve vaší koupelně, zapnete hlasovým povelem. Platí i pro všechny dveře.
"Sezame, otevři se.", zasmála jsem se. Ozvalo se tiché šoupání a vedle postele se otevřely další dveře, které vedly z mého pokoje. Samozřejmě, koupelna byla též nádherně zařízená.
Byla jsem vděčná svým rodičům, že vybrali tento dům. Je nádherný. Samá technika, skoro žádná námaha. Neříkám, že bych nezvládla vzít za kliku u dveří, nebo ručně zapnout sprchu, ale hlasovým pokynem je to přeci jenom pohodlnější. Řeknete otevřít ledničku, zapnout sprchu, zhasnout lampu nebo cokoli jiného a vše se samo splní.
Vybalila jsem si, vysprchovala se a padla do postele. Mám za sebou dlouhý let a budíček v jednu hodinu ráno. Potřebuju spánek. Teď hned.
Probudila jsem se do krásného slunečného rána. Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem ještě včera byla v Praze a teď jsem v Los Angeles, několik set kilometrů odtamtud. Ale teď jsem konečně šťastná. I když možná jenom na chvilku. Jakmile nastoupím do školy, všichni mně budou mít za tu, co neumí jejich řečí a budou se mi buď vyhýbat obloukem, dělat mi naschvály, ubližovat mi, šikanovat mně, nebo na mně bonzovat každou maličkost.
Nechtěla jsem na to myslet, ani jsem nemusela. Předem jsem věděla, jak to všechno dopadne a nemusela jsem se tím dál zabývat. Mohla jsem být do konce prázdnin šťastná. Celý jeden měsíc bez všech starostí.
Oblékla jsem se do černých rour a zářivě modrého trička. Žádná sláva to nebyla, ale já nestojím o to, abych vyčnívala někde nad ostatními, jakoby to chtěla každá jiná holka. Chci být obyčejná, chci zapadnout.
Půjdu ven. Je 8 ráno, rodiče spí. Než se probudí, jsem dávno zpátky.
"Otevřít.", zamumlala jsem směrem ke skleněným dveřím, které skoro splývaly s obrovským oknem místo jedné ze zdí. Dveře se samy otevřely, jak se dalo čekat a já vkročila na bílé, kovové, točité schody, vedoucí do prostorné zahrady. "Zavřít.", zavolala jsem, když jsem byla dole.
Přeběhnout na druhý konec mi trvalo docela dlouho. Nevím kolik to bylo metrů. Sedm set, osm set … možná kilometr v průměru. Nevím. Ale rozhodně to nebylo krátké.
Proběhla jsem brankou ven na chodník, ale pak jsem se zastavila. Kam teď? Vůbec to tady neznám a navíc neumím anglicky. A když už o tom mluvím…
