Every One Needs To Be Loved / Díl 11. / Ellie
Mellisa řekla, že jde za Joem, tak jsem šla k sobě do pokoje. Zde jsem trávila většinu svého času. Byl to takový můj koutek beznaděje. A navíc - i když jsem si to sama nechtěla moc přiznávat - sem a tam jsem se skrz roztažené žaluzie dívala do oken Nickova pokoje. Ovšem, jen zřídka kdy se mi podařilo zahlédnout jeho nádhernou tvář.
Asi si nikdy neodpustím, že jsem mu řekla ... prostě, to, co jsem řekla. Nejradši bych tu svou nevymáchanou hubu pořádně propleskla, jenže ona by si stejně mlela dál to svoje.
"Ellie! Pojď okamžitě dolů!" Slyšela jsem hlas své sestry. Nebyla jsem moc ráda, že se už vrátila. Ne, že bych na ní byla naštvaná, nebo tak, ale poslední dobou mi dělalo potíže s někým se bavit.
"Udělala jsem něco?" Zeptala jsem se, jakmile jsem sešla schody.
"Právě, že jsi neudělala nic!" Zamračila se na mně.
"Nechápu." Zakroutila jsem hlavou.
"Nešla jsem za Joem. Chtěla jsem si popovídat s Nickem. A víš, co mi řekl?" Nadzvedla obočí.
"Ty jsi byla za Nickem? Zbláznila ses?" Vyjekla jsem.
"Neodházej od tématu!" Napomenula mně. "On je do tebe zamilovaný, Ellie!" Řekla mi a já jsem vykulila oči snad ještě víc, než byly doteď. Její slova mi zněla v hlavě jako ten nejkrásnější zvuk na světě. On mně miluje? Musela jsem si sednout, protože jsem měla pocit, jakobych ztrácela pevnou půdu pod nohama.
"J-Jak to víš?" Zeptala jsem se.
"Řekl mi, že má zlomené srdce. Ublížila jsi mu Ell. Ale stále tě má rád. Moc rád." Mírně se pousmála. Měla jsem v hlavě zmatek. Měla jsem radost. Ale také jsem se cítila strašně, protože jsem věděl, že se kvůli mně tolik trápil.
"Co má teď dělat?" Téměř jsem tuto otázku zašeptala.
"Měla by ses omluvit." Pokrčila rameny.
"Co když ho má omluva nebude zajímat?" Obávala jsem se.
"Bude, věř mi. Řekl, že až ho pochopíš, že máš přijít. Stále o tebe stojí." Usmála se. Víc jsem nepotřebovala slyšet. Běžela jsem ven, jak nejrychleji jsem mohla. Přeběhla jsem ulici a zazvonila na zvonek.
"NICKU! SEBER SE A BĚŽ OTEVŘÍT!" Ozvalo se odněkud z domu.
"BĚŽ SI OTEVŘÍT SÁM, SAKRA!" Odpověděl mu Nickův hlas. Měla jsem pocit, jakoby se mi zastavilo srdce.
"DĚLEJ!" Ten, kdo tohle řekl se asi nehodlal o ničem dohadovat. A v tu chvíli mi to došlo. On jde sem. Ke mně. Za pár vteřin ho uvidím a zřejmě nebudu schopna vyslovit jediné slovo.
"Kdo je?" Řekl už tak naštvaný Nick, jakmile otevřel domovní dveře. Jakmile uviděl mně, ztuhnul.
"C-Co tady děláš?" Mohla bych přísahat, že se mu zaleskly oči.
"J-Já ..." Sklopila jsem pohled. Jsem srab. Hrozný srab.
"Co? Jdeš mi zase nadávat?" Uchechtl se.
"Ne. Prosím, vyslechni mně." Svůj pohled jsem obrátila zase k jeho obličeji.
"Myslím, že minule jsem toho slyšel až dost, ne?" Zamračil se a chystal se zavřít dveře. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím rychle jednat. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, jak. Prostě jsem vybehla kupředu a než si toho stačil všimnout, objímala jsem ho tak pevně, jak to jen šlo.
"Co to děláš? Pusť mně!" Řekl mi a snažil se ze sebe moje ruce sundat.
"Ne! Musíš mně vyslechnout!" Nadechla jsem se. "Moc se omlouvám za to, co jsem tehdy řekla. Nemyslela jsem to tak, jen jsem se bála, že kdybys zjistil, jaká doopravdy jsem, už bys se mnou nechtěl mít nic společného. Jen jsem se vyjádřila špatně. Prosím, promiň mi to." Jakmile jsem to dořekla, z očí se mi spustily první slzy, jimiž jsem mu následně zamokřila celou košili.
"A proč bych to měl dělat?" Znovu se uchechtl.
"Protože ..." Zavzlykala jsem. Nevěděla jsem, jestli je vhodné to říct.
"Hele, nemám na tohle celý den." Řekl a snažil se mně od sebe odstrčit.
"Protože tě miluju! Už když jsme si k vám na tom plese přisedli, když jsem se na tebe poprvé podívala, cítila jsem to příjemné lechtání v břiše a srdce mi poskakovalo tak rychle, jak je to jen možné." Plakala jsem.
"Ř-Řekni to prosím ještě jednou." Vydechl. Možná ohromením, možná štěstím.
"Miluju tě." Pípla jsem. Pak nastal zvrat. Jedna z rukou, která se mně ještě před chvílí snažila odstrčit, si mně teď přitáhla blíž a ta druhá nadzvedla mou bradu tak, aby se mi mohl podívat přímo do očí.
"Víš to jistě?" Zeptal se mně třesoucím se hlasem. Jen jsem kývla. V tu chvíli si můj obličej přitáhl blíž k tomu svému a políbil mně. Měla jsem pocit, jakoby všechno uvnitř mně povyskočilo. Byla jsem šťastná. S klidem bych se mohla prohlašovat za nejšťastnějšího člověka na světě. Ale pak náhle polibek přerušil. Trošku jsem posmutněla. Začínala jsem si myslet, že to udělal jen jako cenu útěchy, nebo tak něco. Jenže potom své čelo opřel o to mé a mně bylo jasné, že moje sestra měla pravdu.
"Taky tě miluju." Usmál se na mně.
TO BE CONTINUED ! :P
Jo já vím. :D Divnej konec. :D Ale bude další díl! :]
Promiň že ti to posílám nevěřim moc tomu ale : Když právě začínáš číst tohle nepřestávej nebo se ti stane něco špatného. Jmenuji se Djareaisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15 lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě. Tohle NENÍ vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22 - někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne MILUJI TĚ!!! P.S.: NEPORUŠ TO... Sorry, že ti to posílam. Posílam to ze strachu. Ne o sebe, ale o své blízké. Tento dopis pochází z Venezuely byl vyslán, aby změnil tvůj život a udělal tě šťastnější. Pošli tento dopis 20 lidem do 96 hodin. Změny se dočkáš do 5dnů. Alena Kovaříková, která to poslala 22 lidem, v losovani vyhrála automobil. Erik Pražák, který tomuto neuvěřil byl zavražděn a ráno ho našly rodiče v posteli a s nožem v srdci a bez oči. Bojím se o tebe a doufám, že tenhle "řetězák" neporušíš! . ZPĚT UŽ POSLAT MEMŮŽEŠ..