Užij si smrt 0.6

30. května 2010 v 9:39 | Makuška * |  Užij si smrt
Ráno jsem se probudila, jelikož mě pronudil zvonek.
"Kdo je?", zeptala jsem se rozespalým hlasem.
"Pokojová služba.", ozvalo se.
"Vydržte chviličku.", řekla jsem a začala sbírat poházené oblečení které jsem následně na sebe hodila. Otevřela jsem dveře a stál tam Joe.
"Konečně, nemohl jsem se dočkat.", řekl s úsměvem a políbil mě. Teprve teď jsem si uvědomila, co se stalo. rychle jsem se od něj odtrhla.
"Co se děje zlato?", zeptal se Joe se smutným výrazem.
"Joe, to co se stalo včera...byla chyba.", řekla jsem.
"Ne nebyla, já to tak cítím...cítím, že ty jsi ta, s kterou chci strávit zbytek života!", řekl mi a podíval e mi hluboce do očí.
"Joe, nedělej mi to ještě težší. Věř mi, já nemlžu být ta pravá.", řekla jsem a bylo mi do breku.
"Jak to víš? Proč...proč mi to děláš?", zeptal se a opřel se bezmocně o dveře.
"Joe, já nejsem pro nikoho ta pravá.", řekla jsem a to už jsem měla slzy na krajíčku.
"Jsi, pro mě ano. Já to vím!", řekl a to už jsem brečela...jak jsem mohla něco takového dopustit, jak jsem ho mohla nechat, aby se do mě zamiloval?
"Protože...Joe, lékař mi řekl, že trpím nevléčitelnou vzácnou nemocí, na kterou dosud nebyl nalezen lék a umírá se na ní.", řekla jsem a to už jsem brečela.
"Mě to nevadí, já tě budu milovat celý život!", řekl Joe a objal mě. Pevně, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit. Odtáhla jsem se od něj. Plakal.
"Joe, zbývá mi měsíc života!", řekla jsem mu.
"Lis...ty neumřeš, já to vím.", řekl Joe.
"Joe, já umřu. Dmiř se s tím...já se teď přestěhuju do jiného hotelu a ty na mě zapomeneš, ano?", nebyla to otázka, spíš oznamovací věta.
"Ale Lis, já na tebe nechci zapomenout, já chci být s tebou a pokud to tak cítíš taky, neodejdeš.", řekl mi.
"Joe, jak by ses asi choval, kdybychom byli spolu a já zanedlouho zemřela? Chodil bys jak tělo bez duše...možná by tě i zruinoval bulvár! Tohle já nedopustím.", řekla jsem a pohladila ho po tváři. Ruku jsem stahovala dolů, on ji však chytil a přidžel si ji naa tom samém místě, kde jseem se ho dotýkala.
"Lis, já nedopustím, abys zemřela! Budu s tebou v dobrém i zlém ať se stane cokoli!", řekl mi a políbil. Když skončil obejmula jsem ho. Vzal mě do náruče a spolu se mnou si sednul na křeslo. Bylo mi u něj dobře. Jak nádherně voněl. S hlavou opřenou o jeho hruď jsem usla...Nebyla jsem pyšná na to, co se teď stalo, ale sama vím, že se od něj nedokážu vzdálit na krok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama