Štěstí v neštěstí 0.4

29. května 2010 v 9:56 | Makuška * & Doms_ |  Štěstí v neštěstí
Pak přiběhla prodavačka...řvala na nás něco v tomhle smyslu: "Tohle zaplatíte!" ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Zíral jsem na tu dívku jak na zjevení...jak mlže existovat něco tak krásného? V tu chvíli, co jsem na ní zíral se na mě taky podívala, ale prodavačka vypěnila ještě víc a my jsme si vyměnili pohledy a nakonec jsme se skáceli v neuvěřitelné vlně smíchu.
Prodavačka se na nás koukala jak na debily...nasadil jsem svůj neodolatelný úsměv a díval se, jak se pod ním baba rozplynula.
"Samozřejmě to všechno zaplatím, nemějte obavy.", řekl jsem svým nejsvůdnějším hlasem.
"Ale to vůbec nemusíte...já to zase pověsím na ten stojan a majitelka se to vůbec nedozví.", řekla a hned se pustila do sbírání oblečení.
Využil jsem té chvilky. "Já jsem Joe.", představil jsem se tý krásce.
"Ehm...já jsem...PANEBOŽE...podepíšeš se mi?", vykřikla najednou. Trochu jsem se uchechtnul. Všimla si toho a skameněla.
"Jasně, kam to bude?", zeptal jsem se. Znělo to trochu úchylně...doufám, že nebude chtít na nějaký intimní místa, i když by mi to tolik nevadilo.
"Ehm...no...já.", zakoktala se, ale pak vytáhla papírek a podala mi ho.
Usmál jsem se a vytáhl fixovku abych se jí mohl podepsat. Když to bylo hotový, zeptal jsem se, jak se jmenuje. Odpověděla, že Alys. Napsal jsem jí tam: S láskou pro Alys, Joe Jonas. Chvíli na to koukala, ale pak jen kuňkla ahoj a chtěla odejít. Naštěstí se mi povedlo ji zastavit.
"P-počkej...dáš mi číslo?", zakoktal jsem se.
Asi musela bejt celá vedle z toho, že po ní chce číslo Joe Jonas, ael vytrhla mi fixovku z ruky a na další papírek, který vytáhla z kapsy, naškrábala úhledným písmem její mobilní číslo.
"A kdy se zase uvidíme?", zeptal jsem se.
"Brzo...a navíc, máš moje číslo.", řekla a byla pryč.
Musel jsem se usmát a také jsem se vydal na cestu. Nakupovat budu zejtra...no co...hlavně abychom se zase co nejdřív potkali.
---Alyson---
Šla jsem parkem a pořád na to myslela...Joe po mě chtěl číslo! Došlo mi, že domů sama nedojdu, tak jsem si zavolala taxi.
Dojeli jsme na t en rh, kde jsem mu řekla ať mě vyhodí. Zaplatila jsem a vydala se k domu. Nikdy jsem si nevšimla, jak je ta ulice temná. Všude jakoby na mě čumělo milion očí a čekalo na každý můj neopatrný pohyb. Nikdy jsem nebyla člověk, co by se jen tak něčeho bál, ale tohle...měla jsem zvláštní pocit.
Uslyšela jsem kroky a zrychlyla tempo. Bála jsem se otočit, ale zvědavost mi nedala. A to byla moje největší chyba. Pro následovatel byl v mžiku u mě a chytil mě za loket abych se mu nemohla vysmeknout. Chtěla jsem začít křočet, ale hlas se mi zasekl.
"No vidíš, jestli budeš celou dobu takhle hezky zticha, nebude to tolik bolet."m zachechtal se ten muž. Ten chlap byl snad o 4 hlavy větší než já a příšerně páchnul. Musela jsem se nějak zachránit. Kopla jsem ho do dost choulostivejch míst a doufala, že stihnu utýct, ale opak byl pravdou, naštval se ještě víc. Znovu mě chytil a když ze mě chtěl strhat triko...oběvila se tam další postava, která se napřáhla pěstí a uhodila ho do obličeje.
Byla jsem zmatená a nevěděla co dělat, jeden hlásek mi radil abych utekla a už se neohlížela, ale druhý mi říkal, že tam mám zůstat. Zvolila jsem kompromis a schovala se za nedalekou poelnici.
Bylo to celkem napínavý, každou cjvíli vyhrával někdo jiný ale nakonec přeci jenom vyhrál můj zachránce ale...je to vlastně můj zachránce? Co když je tu ze stejného důvodu jako ten předtím? Začal se ke mě přibližovat a já pomalu poznávala jeho obrysy. Ulevilo se mi.
Byl to Joe...nikdy bych do něj neřekla, že má takovou sílu aby přepral dospělého chlapa.
Ale kde se tu vzal? Né a ní se zbavit té otázky.
Všimla jsem si, že mu stéká slabý pramínek krve od pusy po bradě.
"Pojď, k nám, ošetřím Ti to.", řekla jsem bez poděkování, pozdravu...bylo to prvníí, co mě napadlo. Jen kývl hlavou a šel za mnou.
"A děkuju.", řekla jsem mu po minutě ticha. Šli jsme tiše vedle sebe. Nikdo nevydal ani hlásku.
DOšli jsme před naší zahradu. "Umíš lézt po stromech, že jo?", zeptala jsem se. Čekala jsem jakoukoli reakci, ale ne výbuch smíchu.
"Díváš se na držitele bobříka odvahy...musel jsem překonat daleko horší překážky...strom zvládnu levou zadní.", zasmál se.
"Jistě...Mr. Danger, co?", zasmála jsem se i já.
Po chvilce nepřetržitého smíchu jsem přelezla zádku a Joe za mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama