Někdy smrt pomůže

28. května 2010 v 6:51 | Makuška * |  One stories
Někdy smrt pomůže!
Zavolala jsem Nickovi, plně rozhodnutá mu vše říct. Plně rozhodnutá mu říct, že ho miluju už od té doby, co jsme si jako malí hráli na písečku- Plně rozodnutá mu říct ao mojí nehynoucí lásce k němu! Teď ale přemýšlím, nad tím, co mě ani ve snu nenapadlo! Jak to přijme? Co když se sebere a odejde, přestěhuje se z města...To bych nepřežila. Do teď jsem se uspokojovala jen tím, že jsem se na něj mohla dívat! Kdyby teď odešel, nemohla bych dál žít!...Co jsem si myslela? Že hned jak mu to řeknu, skočí mi kolem krku a vykřikne: "Lusy, já Tě taky miluju, chcisi Tě vzít!", no přeháním, vzít by si mě nemohl, protože mi je teprve 16 a jemu 17.
"Haloooo, Lusy, jsi tam?", ozval se z telefonu Nickův hlas, ze kterého mi pokaždý lítali motýli v žaludku! Úplně jsem zapoměla, že jsem vytočila jeho číslo.
"J-jo p-promiň, jen jsem se zamyslela.", řekla jsem mu.
"Nic se nestalo, ale příště, před tím, než někomu zavoláš, radši skontroluj, jestli máš všechno promyšlené, protože by to taky ten dotyčný mohl položit!", řekl mi své moudro.
"P-promiň, příště si dám větší pozor.", pípla jsem.
"Nevadí, už jsem Ti to říkal, tak co jsimi chtěla říct? Musíš al rychle, za chvíli přijde Ella.", popoháněl mě, ale ve mě hrklo.
"K-kdo j-je Ella?", zeptala jsem se nechápavě, ale neco jsem tušila.
"Moje nová holka. Je to dcera mámony dlouholeté kamarádky.", vysvětlil a mě po tváři začaly stékat slzy.
"Tak, co si mi to chtěla říct?", zeptal se znovu.
"Už nic, už je to dobrý!", řekla jsem, položila hovor, pro jistotu vypla telefon, aby se mi nemohl znovu dovolat a běžela do parku.
"Co vlastně mám? Nic...rodiče zemřeli při auto havárii před necelým rokem a ujali se mě adoptivní rodiče, protože už jsem neměla žádnou babičku ani dědu. Adoptivní rodiče se mnou zacházejí jako s kusem hadru! Mamka s taťkou byli oba dva jedináčci, takže nemám ani tetu ani strejdu, natož sestřenice a bratrance! Já sama nemám žádné sourozence. Když to tedy shrnu, nemám žádnou rodinu! Nemám nikoho, komu by na mě záleželo! Ten koho miluju mě bere jen jako kamarádku...s tím já nedokážu žít. Vždycky když si Nick našel novou dívku, vzpamatovávala jsem se z toho minimálně měsíc. Teď už to nedokážu.", říkala jsem su v duchu. Najednou mě naplnila touha, skočit z mostu, který byl nedaleko! Pomalu jsem se k němu vzdala. Most vedkl přes kamenitou řeku, takže stačil skok a jakmile jste se dotkli hladiny, bylo pravděpodobně po Vás. Stoupla jsem si na zábradlí a chvíli ještě pozorovala, jak provazy vody tečou mezi nerovnoměrnými kameny.
"Néééé, Lyso, co to děláš?", zakřičel někdo za mnou. Podle hlasu jsem ho poznala. Byl to on, nechtěla jsem se otočit, abych zjistila, že to byl jen výplod mé fantazie.
"Lyso, neblbni, pojd dolů!", řekl Nick a třásl se mu hlas. Zakroutila jsem hlavou.
"Nicku, já to musím udělat! Už není nikdo, pro koho bych mohla žít!", řekla jsem potichu.
"Lyso, otoč se na mě.", řekl mi. Poslechla jsem ho.
"Jak to myslíš? ak, že nemáš pro koho žít?", zeptal se nechápavě a díval se mi hluboko do očí.
"Do teď jsem žila jen pro tebe s nadějí, že by sis toho někdy všimnul. Nemůžu ale žít s tím, žemě bereš jako kamarádku.", pošeptala jsem, ale on to stejně slyšel. Otočla jsem se zpátky tak, abych viděla na vodu.
"Miluju Tě Nicku!", zekřičela jsem a už už jsem chtěla skočit! Najednou mě ale něco prudce stáhlo zpět. yl to Nick. Obrátil si mě tak, aby mi viděl do obličeje.
"Nicku, proč? Proč si mě nenechal?", zeptala jsem se s pláčem.
"Abych mohl udělat tohle...", řekl, nadechl se a...políbil mě. Konečně jsem ochutnala ty božské rty! Konečně! Když Nick skončil, na tváři se mi rozhostil úsměv od ucha k uchu a u Nicka tomu nebylo jinak!
"Nicku, ale co Ella?", zeptala jsem se, stále s úsměvm.
"Ella je minulost, teď jsme důležití jenom my dva!", zašeptal a znovu mě políbil, tentokát jsem se s ochotou přidala :)
Od té doby jsme spolu chodili a když mě bylo 21 a Nickovi 22 požádal mě o ruku. S radostí jsem bez váhání odpověděla, že ano. Měsíc na tobyla svatba a to pořádně velkolepá, i když jsem tam měla já jen jednoho hosta, přišlo tam přes 120 lidí :D
TReď mám s Nickem 3 děti. Všichni jsou to chlapečci. Nejstarší Paul, nejmladší Jerry a ten prostřední Adam. Zřejmě víte, po kom jsou pojmenovaní :)

Prosím komentáře :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristin* Kristin* | Web | 8. srpna 2010 v 15:18 | Reagovat

to je nádherné naozaj moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama