My love from school 0.5

30. května 2010 v 9:40 | Makuška * |  My love from school
My love from school 0.5
"Nicku?", přerušila jsem ticho, převládající mezi námi.
"Ano?", podíval se na mně.
"Myslel jsi to vážně? S tím, že jsem jiná, než ostatní..", pípla jsem tiše.
"No.. jo. Proč se ptáš?", nechápal.
"Já jen.. že mně znáš jenom den..", pokrčila jsem rameny.
"A co na tom?", zasmál se.
"Já většinou neříkám unáhlené názory nahlas..", zašeptala jsem.
"Víš.. to není názor.. já to cítím.. že prostě ty.. jsi jiná, než ty nafintěný fifleny, co se honěj za celebritami..", usmál se znovu.
"Já taková nejsem.", sklopila jsem pohled.
"Já to vím.", řekl s úsměvem. Dál už jsme šli mlčky. Nebylo co říkat. Bylo to příjemné ticho. Ne takové, co Vás užírá každým okamžikem. Ale plné kladných emocí, které jsme cítili, vůči tomu druhému. Společně jsme došli až ke škole s několikaminutovým spožděním. Oba jsme bydleli asi 15 kilometrů od školy a těch minimálně 5 jsme museli šlapat pěšky. ZZadýchaně jsme vlítli do třídy a Nick se začal omlouvat.
"Dobrý den paní profesorko.. moc se omlouvám. Bezl jsem Chels do školy a asi 5 kilometrů od cíle nám došel benzín a museli jsme jít pěšky.", řekl v klidu.
"Ale nic se nestalo pane Jonasi, běžte si sednou na místa a já Vás omluvím.", usmála se vlídně učitelka. Se sklopeným pohledem jsem odcupitala do lavice těsně za Nickem až jsem do něj málem narazila. Jakmile jsme oba dosedli na svá místa, třídou se rozlehl udivený šepot. Už teď jsem věděla, že s kamarády to nebude o nic lepší, než na minulé škole.
Po vyučování jsme se s Nickem posadili na jednu lavičku ve školním parku.
"Poslyš Nicku.. jakto, že chodíš do školy.. myslím.. proč nemáš soukromého učitele?", zeptala jsem se ho.
"Chci žít jako normální člověk.. ne jako celebrita obletovaná paparazziemi.", vysvětlil prostě.
"A můžu mít ještě jednu otázku?", zeptala jsem se.
"Už ses zeptala.. ale dovolím Ti ještě jednu.", zasmál se.
"Jak se teď dostaneš domů?", divila jsem se.
"Chceš říct, jak se DOSTANEME domů.", zdůraznil slovo.
"Jak myslíš.. ale moje auto to není a já můžu jet autobusem.", pokrčila jsem rameny.
"Zavolal jsem Kevinovi, ať pro něj pošle Roba,", pokrčil rameny.
"Páni.. Big Rob.. on pro nás přijede?", zeptala jsem se.
"Jo.. pokud Ti to nevadí.", usmál se.
"Ne. Jasně, že ne.. jsem ráda, za každou souvislost s Jonas Brothers.", zasmála jsem se.
"Tak to si ještě užiješ.", žďuchl do mě.
"Héj.", ohradila jsem se a strčila do něj loktem.
"Tak tos neměla.", zavrčel naoko uraženě a začal mně honit po celém parku. Zastavila jsem se, abych mohla nabrat dech, jelikož mně zzačalo nepříjemně píchat v boku a v tom mně povalil na zem a záhadným způsobem se dostal nade mně.
"Teď si Tě podám.", zasmál se a začal mně lehtat na bocích. Mé slabé místo.
"Ne-nech to-toho.", vykoktala jsem mezi záchvaty smíchu.
"Ne-e.", odporoval.
"Nicku?", zeptal se dutý, hlubok hlas někde nad námi a v tom nás zaplavil stín.
"Robe? Co tady děláš tak brzo?", řekl Nick nervózně a slezl ze mě. Děkovala jsem bohu, že nám seslal Nickovu ochranku, jelikož bych se asi brzy udusila smíchy.
"Přijel jsem Tě vyzvednout.", pomohl mu na nohy a následně mi podal ruku a jak mně zvedal skoro jsem visela chvíli ve vzduchu.
"Super.. tak jedem?", podíval se na mně Nick.
"Jo. Jasně.", řekla jsem stydlivě. Nejsem moc zvyklá na přítomnost tolika lidí.
"Tak jdem mládeži.", řekl Rob a šel před námi. Nick mně chytil kolem pasu a vydali jsme se za ním. Měla jsem pocit, jakoby do mě z konečků jeho prstů šlehal elektrický proud. V břiše mi létali motýli a já nevěděla co to znamená. Rob si sedl na místo řidiče a já s Nickem dozadu. Oba jsme se připásali a nechali jsme se Robem odvézt domů. Ceste trvala asi 5 minut. Musím říct, že Big Rob není zrovna pro pomalé jízdy. Vystoupili jsme a já se chtěla vydat domů.
"Tak.. nashledanou pane Feggansi. Ahoj Nicku.. zítra ve škole.", usmála jsem se na ně a otočila se k našim vchodovým dveřím.
"Počkej.. nechtěla bys na chvíli k nám?", zeptal se Nick stydlivě a podrbal se v jeho jemných kudrlinkách.
"No.. tak jo.", rozzářila jsem se. "Páni.. jdu k Jonášům domů.", říkala jsem si v duchu.
"Tak pojď.", řekl Nick a znovu mně chytil kolem pasu. Málem se mi podlomily kolena, protože se nedopatřením otřel jeho kudrlinkami o mou tvář. Voněl jako nikdo jiný.. jako nic jiného co jsem kdy cítila. Zazvonil na zvonek a dveře nám otevřela vlídná paní. NA první pohled Denisse Jonasová.
"Ahoj Nicku.. koho sis to přivedl?", vrhla po mně zářivý úsměv. Mimochodem Rob se zatím někam vytratil.
"Ahoj mami.. to je moje kamarádka Chelsea.", představil mně. "Chels, to je moje máma Denisse.", představil i jí.
"Já vím.", řekla jsem a snažila jsem si zachovat normální hlas a jeho výšku. Ovšem pištěla jsem u toho jako parní lokomotiva.
"Tak pojďte dál.. nebudete tady stát na mrazu.", uhla ze dveří, abychom mohli projít.
"Mami.. je 36 stupňů.", zasmál se Nick.
"To nevadí. Nenechám Vás venku.", řekla přísně a Nick radši vešel tahajíc mně za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama