My love from school 0.1

28. května 2010 v 14:56 | Makuška * |  My love from school
My love from school 0.1

Jmenuji se Chelsea.. Chelsea Stone.. je mi 17 let. Přistěhovala jsem se sem do Los angeles. Mým jediným přítelem je hudba. Všem jsem se zdála od začátku života až do konce divná. A to jen proto, že jsem si žila ve svém světě JONAS BROTHERS.
Na uších mi celý den hrála hudba od mojí nejoblíbenější skupiny. Nesundávala jsem je u hlavy ani při vyučování, ani když jsem s někým mluvila. A tak se stalo, že po třech dnech jsem všechny tři alba znala nazpaměť. Dnes nastupuji do mé nové třídy.
Se sklopenou hlavou jsem zaklepala na dveře učebny a vstoupila.
"Áá.. Chelsea Stone?", zeptala se profesorka. Jen jsem kývla hlavou a sluchátka zamaskovala límcem mého roláku. "Posaťe se prosím vedle pana Jonase.", řekla a ukázala na volné místo. Já se tam však neohlídla. Zarazilo mně jméno. Zatřepala jsem hlavou..
"To musí být schoda jmen.", řekla jsem si v duchu a odploužila se pomalým krokem k lavici.
"Ahoj..", pozdravil mně známý hlas.. od kud jen jsem ho poznávala?
"Nazdar.", odpověděla jsem a snažila se znovu zaposlouchat do Fly with me.
"Vidím, že toho máme dost společnýho..", zasmál se ten kluk.
"Z čeho tak soudíš?", povytáhla jsem koutek, ale stále jsem na něj pohled neodvracela. Vytrhl mi jednosluchátko z ucha a já se na něj rozhořčeně podívala. Dech se mi zastavil, srdce rozbušilo..
"Panebože..", vydechla jsem překvapeně.
"Paranoid.. jedna z mých oblíbených..", ignoroval mojí poznámku.
"Ty jsi..", nedopověděla jsem.
"Nick Jonas.. správně..", dopověděl za mně.
"Můžu..", nadechla jsem se.
"Dostat autogram? To známe.. Jen upozorňuji, že se nepodepisuji na některá intimní místa.", usmál se.
"Jo jasně.. nejsem prase..", uchechtla jsem se nervózně.
"No.. to uvidíme.. Tak kam to bude?", zeptal se a vytáhl lihovku.
"Počkej..", řekla jsem a začala se hrabat v tašce. Vytáhla jsem už trochu pomačkanou fotku Jonas Brothers a podala mu jí.
"Sem?", zeptal se tázavě..
"Nic lepšího nemám..", povzdychla jsem si.
"Tak počkej.", řekl a začal se štrachat ve své tašce. Nakonec vytáhl asi 100 zafóliovaných kartiček s JB a zeptal se: "Kterou bys chtěla?", pozorně jsem si je všechny prohlídla a potom ukázala na jednu, kde je jenom Nick. Kouká někam do dáli a výtr mu načechrává jeho jemné kudrlinky. Na chvíli jsem se zasnila. Až když mi podával podepsanou kartu se slovy: "Tak tady to máš..", jsem se jakoby probudila z tranzu.
"Díky..", pípla jsem. Mohla jsem přísahat, že mi na tváři naskočil červený ruměnec. Ani jsem nevěděla, proč jsem se tak styděla. V lavici s ním budu sedět minimálně ještě zítra a když se nebudu takhle ovládat, budu mu připadat tak, jako ostatním.
Celou hodinu jsem se snažila na sebe moc neupozorňovat a jen tak jsem si poslouchala svou MP4.
"Sotoneová.. víte, kolik vychází tento příklad?", oslovila mně najednou profesorka. Samozřejmě jsem nevěděla, o co se jedná. Něco mně žďuchlo do loktu až jsem bolestně zaskučela.
"Promiň..", zašeptal mi můj spolusedící a podstrčil mi svůj sešit. Nechápavě jsem se na ten kus papíru podívala a úplně dole viděla vypočítaný příklad. Nahla jsem přečetla číslo napsané úhledným písmem:
"Je to 3 452 630.", řekla jsem a doufala, že to bylo to, co se po mně požadovala, abych přečetla.. alespoň z Nickovi strany.
"No.. tak slečna Stoneová bude určitě náš nový přírůstek do matematického kroužku, že? Naprosto excelentní výsledek Chelsea.", řekla profesorka.
"Ne.. děkuji..", pípla jsem a děkovně se podívala na Nicka. Jen se usmál a pohledem jako by naznačil: 'Nemáš zač.'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama