Jak ulovit Jonase 0.2

28. května 2010 v 15:09 | Makuška * & Bíí |  Jak ulovit Jonase
Koncert se pomalu ale jistě blížil a já nedočkavě odškrátavala dny v kalendáři. Jako malé dítě které se těší na Vánoce...Zbýval mi poslední týden před dnem D...všechny dny mi připadaly nekonečně dlouhé...pořád jsem myslela na ten den v kavárně a na mámina slova...pořád mi ještě vyčítala strátu mobilu a to, že jsem přišla pozdě domů...ale důležité bylo, že mi zatím nezakázala koncert!
Napadla mě věc, která by mohla celou tuhle nehodu vyřešit. Nejdřív musím zařídit, aby si mamka někdy nechala svůj mobil doma.
Když mamka ten samý den přišla z práce naplánovala jsem si to takhle:
1) Musí být připravená večeře na stole.
2) Musím se chovat co nejlíp.
3) Musím ukořistit mobil.
Věděla jsem, že si ho mamka nijak zvlášť neukrývá, nechává ho v kapse u bundy. Přiběhla jsem k ní a spustila: "Ahoj mami, jak ses dneska měla? Večeře je na stole. Ukaž, uklidím Ti bundu.", vzala jsem jí bundu, vytáhla mobil a nenápadně strčila do kapsy.
Rozhodla jsem vyzkoušet, jestli je můj mobil zapnutý a pokusit se o získání svého mobilu zpět...vytočila jsem svoje číslo...
"Halo?"...ten hlas jsem znala...znala jsem ho moc dobře jenže...
"JOE?!", vykřikla jsem.
"Kdo tam je?", zeptal se přihlouple.
"No, to je můj mobil.", řekla jsem poněkud nejistě a čekala na odpověď.
"A-aha, Kevin ho našel na zemi když do sebe vrazili s nějakou holkou...to jsi byla ty?", zeptal se.
"Noo...jo. A vyřiď prosím Kevinovi, že se mu moc omlouvám, měla jsem dávat větší pozor na to, co se kolem mě děje!", poprosila jsem ho.
"Kevin na to podlemě dávno zapoměl, ale jestli chceš.", odpověděl.
"Kevineee!", zavolal někam do pro mě neznámého...určitě přeluxusního...prostoru.
"Joe, nevidíš, že hraju videohru?", slyšela jsem trošku slabší odezvu.
"Kevine, tohle nepočká, vybíjí se baterka!", zakřičel na něj Joe.
"Joe, jsem ve třetím levelu, tak daleko se nedostal ani Frankie!", přesvědčoval ho Kev.
"Promiň, je zaměstanej podle něho příliš důležitou věcí.", omlouval se.
"Dobře...a-a-a-", koktala jsem do telefonu a do toho se trošku smála.
"Co?", zasmál se Joe.
"No, mě by zajímalo...halo, Joe!", ani jsem nedořekla a hovor se vypnul. Možná ho vypnul Joe, ale říkal, že se vybíjí baterka...šla jsem za mámou aby jí nebylo pofezřelé, kde jsem tak dlouho.
"Jak Ti chutná večeře?", culila jsem se a mamka s poněkud udiveným výrazem přikývla.
"Povedla se Ti."
Radši jsem se nezmiňovala o koncertu aby nebylo jasné, odkud "vítr vane". Po zbytek večera jsem se ze všech sil snažila, aby moje chování zůstalo slušné. Nešla jsem ani ven abych náhodou nezapoměla na čas a zas nepřišla pozdě. Na tom, abych šla na můj vysněný koncert mi hodně záleželo.
Šla jsem brzy spát, jelikož jsem se nedokázala doma zabavit. Aspoň doufám, že se mi bude zdát něco pěkného (pozn. autorek: Myslíme, že každá z Vás ví, o čem se bude Jess zdát :D)
Bylo to zvláštní, spánek ubíhal tak rychle ale dny byly nekonečné...o tomhle tématu jsem přemýšlela celé ty dlouhé dny. Ale týden přeci jen ubíhal a do koncertu zbývalo jen posledních dní. Cítila jsem se tak šťastná!
"Konečně zažiju ten pocit...pocit který mám možnost zažít jen jednou!", pomyslela jse si. Ve své snaze o to, aby moje máma přestala váhat a na koncert mi oficiálně dovolila jít jsem nepolevovala...naopak...i když jsem v to nedoufala, mamka si zřejmě stejně jako já uvědomovala, že se koncert blíží...a nechala mě už jen čekat na její rozhodnutí...ten okamžik na který jsem čekala přišel...
"Jessico, přemýšlela jsem o tom...koncertu...tenhle týden jsi se snažila a já to dokáž unáležitě ocenit...takže na ten koncert...můžeš...ale! I potom by ses měla snažit...", konečně jsem slyšela to počemž jsem toužila...
"Díky mami!", vykřikla jsem radostí a obejmula ji.
Zbývající dny jsem si stále zkoušela oblečení, které jsem si koupila zvlášť na tuhle příležotost a zbytek času jsem trávila u zrcadla a vymýšlela účes. Nakonec jsem zvolila tuto variantu: Své hnědé vlasy navlním a vzniknou z toho krásné kudrliny. Je to jednoduché, ale pěkné.
Už je to tu...den D...samozřejmě samý stres...dokonce jsem nemohla najít triko, které, jak jsem později zjistila leželo viditelně na mém nočním stolku.
"Takže koncert začíná v sedm...eh, je šest ráno...myslím, že už je čas...e, to je hloupost...kdy mám jít? Kdy bude ten správný čas?", opakovala jsem si pořád pro sebe. Chodila jsem po pokoji a když už mi byl pokoj malý, chodila jsem po celém domě. Byla jsem už řipravená, stačilo by mi říct, že už můžu jít. Ale kdo by mi to říkal? Já jdu...a opravdu...vyšla jsem před dům a namířila si to ke koncertní hale...cestou jsem se několikrát zastavila a kontrolovala si účes a make-up,a le stejně jsem tam byla...první? To snad není možný! Teď je tu otázka...přežiju svoji tajnou cestu, nebo počkám?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessa Tessa | Web | 28. května 2010 v 15:09 | Reagovat

Ahoj mojaaa.:):)fakt krasny blogicek aj desiggnnnn_:):):)

2 Andrea SB Andrea SB | Web | 28. května 2010 v 19:55 | Reagovat

krásný nový blog, jdu si tě hned předělat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama