Květen 2010

JEMI :/

30. května 2010 v 10:07 | Makuška * |  Other celebrities

Jaký to byl hezký pár .. ale teď si o tom můžeme nechat jen zdát .. Jemi se rozešla zhruba před týdnem a většina z nás to ví .. Bylo jen málo fanoušků Jonas Brothers a Demi Lovato, kteří jim tento vztah nepřáli .. a já byla mezi těmi, co z jejich vztahu měli upřímnou radost . 
Včera jsem o tom zavedla krátkou debatu s Doms_ na ICQ . A dozvěděla jsem se celkem krutou realitu . 
JOE SE S DEMI ROZEŠEL PO TELEFONU!! Stejně jako s Taylor Swift. Domi mi řekla toto: "Cituji: Neměl jsem odvahu říct jí to do očí. Nechtěl jsem vidět, jak brečí."
Málem jsem spadla ze židle, jak jsem si to přečetla. Joe je takovej hajzl! Tohle chudince Demiince udělat. Ta z toho musela mít šok. Kdybych byla ona, asi byl probrečela celé dny a noci a Joeovi už se nikdy nepodívala do očí. Nevydržela bych to. 
Domče jsem odpověděla toto: "Připomeň mi,ž e až budu v tý Americe, mam dát do držky i jemu!"
Už totiž hodlám zmlátit Nicka xD Nevim ani za co .. asi proto, že se rozešel se Selenou .. nevim :D Nelena se mi líbila o hodně víc než Niley. 
A Joa .. to jsem teď řekla. 

PS: Na počest JEMI píšu novou jednodílovou ff. Jmenuje se On the line :) 
OK Ciao .. to bylo vše, co jsem chtěla číct. 

My love from school 0.6

30. května 2010 v 9:41 | Makuška * |  My love from school
My Love From School 0.6
Vešli jsme dovnitř a sundali jsme si boty. Nick mně zavedl do prvního patra, kde měl pokoj.
"Páni..", vydechla jsem,
jelikož jsem se ocitla v nádherné místnosti. Velká manželská postel, chlupatý koberec, obrovská šatna.. Vše, co byste si mohli přát.
"Dělal mi to tady dessigner.", pokrčil rameny.
"Je to znát.", uznala jsem. Nad postelí visely 4 kytary. "Ty jsou všechny tvoje?", zeptala jsem se a natáhla ruku k jedné z nich.
"Žádný mistr nemá rád, když se mu učenec dotýká jeho nástroje.", zarazil mně.
"Promiň.", pípla jsem.
"Nemusíš se omlouvat.", zasmál se.
"OK..", řekla jsem pouze.
"Hraješ na nějakej nástroj?", zeptal se mně najednou.
"Hrála jsem na klavír a na kytaru.", řekla jsem prostě.
"Nechceš mi něco zahrát?", zeptal se a sundal ze stěny jednu z kytar.
"Jo jasně.. Ale nejsem tak dobrá, jako ty.", uchechtla jsem se a převzala od něj nástroj.
"Tak co to bude?", zeptal se nedočkavě.
"Já nevim.. co třeba Fly with me?", zkusila jsem.
"Dobře.", usmál se povzbudivě. Začala jsem hrát první tóny písně. Nedalo mi to a rozezpívala jsem se společně s melodií. Dohrála jsem poslední notu a zastavila struny. Podívala jsem se na Nicka a ten omámeně hlěděl někam za mně.
"Ehm.. Nicku?", zamávala jsem mu dlaní před očima. Chytl jí a něžně strhl dolů.
"To není možný..", zašeptal ohromeně.
"O čem to mluvíš?", zeptala jsem se nechápavě.
"Slyšela jsi se někdy zpívat?", zadíval se mi do očí.
"No.. jo.. Já vím, je to strašný. Omlouvám se.", sklopila jsem pohled.
"Strašný? Je to úžasný. Nikoho s větším talentem jsem neslyšel. Nemáš se vůbec za co omlouvat.", zasmál se se zvláštním štěstím v hlase a pohladil mně hřbetem ruky po tváři. Pod tím dotykem jsem se zachvěla. Nevšimnul si toho.. jestli ano, byl to dobrý herec.
"Nedělej si ze mě legraci. Já vím, že nikdy nebudu tak dobrá, jako ty a tvoji bráchové.", zamračila jsem se.
"Máš pravdu. Jsi lepší.", usmál se a převzal si ode mě kytaru.
"Zkusíme ještě něco?", zeptal se radostně. Bylo mi ho líto. Nechtěla jsem pokazit jeho veselou náladu.
"Tak dobře.", povzdechla jsem si.
"Tak.. něco těžšího. Zvládla bys Party in the USA od Miley?", zeptal se mně s úsměvem. Upřímně, nečekala jsem, že vybere zrovna ji, po tom, co mu udělala. Podívala jsem se na něj a při větším zkoumání zjistila, že pod tou usmwvavou maskou se schovává velký žal a utrpení. Ničilo ho o ní mluvit. Nemohla jsem se na něj tak dívat. Nešlo to. Nemohla jsem dopustit, aby trpěl.
"Já bych radši třeba Word war III.", navrhla jsem.
"Dobře.", usmál se, ale bylo vidět, jak si oddychl. Začal hrát a já si během předehry připomínala slova. Začal zpívat Joeovu část a já jsem zprávně pochopila, že mám zpívat tu jeho. Až neskutečně nám to ladilo. Najednou se otevřely dveře a Nick přestal hrát.
"Nicku.. kdo to..?", promluvil hluboký známý hlas. Už na první pohled to byl Joe. "No ahoj.. Nicku.. já věděl, že máš vkus.", pokýval uznale hlavou a mrkl na mně. Rychle jsme odvrátila pohled, aby nepoznal, že se červenám.
"Joe..to je moje KAMARÁDKA Chelsea.", zdůraznil slovo kamarádka. Podivně mně zabolelo u srdce. "Chels, tohle je Joe. Můj bratr.", usmál se na mně. Mé srdce naopak poskočilo radostí.
"Já vím.", řekla jsem skoro neslyšně, jak jsem se styděla.
"Tak já už asi půjdu.", řekl Joe. "Jo a Chels.. máš nádhernej hlas.", usmál se Joe, ještě mrkl směrem k Nickovi a odešel. Nick zakoulel očima a pro jistotu zamkl dveře.
"Omlouvám se za něj. Je to blbec.", zakroutil hlavou a sedl si zpátky na postel, kde jsem seděla i já. "Teď už nás nikdo nebude otravovat.", promnul si spokojeně ruce.
"Stále nemůžu uvěřit, že zrovna já mám takové štěstí. Vždyť jenom potkat tebe je pro mě zázrak. Natož sedět s tebou v lavici.. a jestli to můžu říct.. kamarádit se s tebou.", vysypala jsem ze sebe, co jsem měla na srdci.
"A najednou znáš mně, Joa, mojí mámu, Big Roba a za chvilku Tě seznámím se zbytkem mojí rodiny.", zasmál se provokativně.
"Hej..", dloubla jsem do něj loktem. "Chceš, abych se zbláznila štěstím?", nadzvedla jsem obočí.
"Přesně o to mi jde.", řekl se smíchem, vzal mně za ruku, odemkl dveře a společně jsme vyběhli na chodbu. Rychle jsme seběhli schody a Nick mně táhl k nějakým dveřím. Později jsem zjistila, že tam je obývák. Byly tam tři velké černí sedačky a obrovská plazmová televize. Na sedačkách seděl zbytek Jonas famílie a já jsem se studem šla hned za Nickem k nim. Nick se posadil na volnou sedačku a když viděl, že stojím pořád na místě, nátáhl ke mně ruku a za pas strhl těsně vedle sebe. Tiskla jsem se k němu co nejvíc to šlo. Mohlo to vypadat trochu jinak, než to bylo, ale já jsem nehorázně stydlivý člověk.
"Neboj se.. jsem tu s tebou.", řekl a stiskl mi ruku.
"Tati, Kevine, Frankie, Mayo, Danielle.. Elvisi.", oslovil všechny přítomné. "Tohle je moje kamarádka Chelsea Stone. Sedíme vedle sebe v lavici.", řekl a významně se na mně podíval.
"Ehm.. Ahoj.", mávla jsem na ně s umělým úsměvem, který jsem si nacvičovala pro takovéto okamžiky.
"Ahoj Chelsea. Jsem Maya.. určitě z nás budou výborné kamarádky.", přiskočila ke mně dívka menšího vzrůstu.
"Ahoj Mayo.. to bych byla ráda.", usmála jsem se na ní a chytila nabídnutou ruku. 

My love from school 0.5

30. května 2010 v 9:40 | Makuška * |  My love from school
My love from school 0.5
"Nicku?", přerušila jsem ticho, převládající mezi námi.
"Ano?", podíval se na mně.
"Myslel jsi to vážně? S tím, že jsem jiná, než ostatní..", pípla jsem tiše.
"No.. jo. Proč se ptáš?", nechápal.
"Já jen.. že mně znáš jenom den..", pokrčila jsem rameny.
"A co na tom?", zasmál se.
"Já většinou neříkám unáhlené názory nahlas..", zašeptala jsem.
"Víš.. to není názor.. já to cítím.. že prostě ty.. jsi jiná, než ty nafintěný fifleny, co se honěj za celebritami..", usmál se znovu.
"Já taková nejsem.", sklopila jsem pohled.
"Já to vím.", řekl s úsměvem. Dál už jsme šli mlčky. Nebylo co říkat. Bylo to příjemné ticho. Ne takové, co Vás užírá každým okamžikem. Ale plné kladných emocí, které jsme cítili, vůči tomu druhému. Společně jsme došli až ke škole s několikaminutovým spožděním. Oba jsme bydleli asi 15 kilometrů od školy a těch minimálně 5 jsme museli šlapat pěšky. ZZadýchaně jsme vlítli do třídy a Nick se začal omlouvat.
"Dobrý den paní profesorko.. moc se omlouvám. Bezl jsem Chels do školy a asi 5 kilometrů od cíle nám došel benzín a museli jsme jít pěšky.", řekl v klidu.
"Ale nic se nestalo pane Jonasi, běžte si sednou na místa a já Vás omluvím.", usmála se vlídně učitelka. Se sklopeným pohledem jsem odcupitala do lavice těsně za Nickem až jsem do něj málem narazila. Jakmile jsme oba dosedli na svá místa, třídou se rozlehl udivený šepot. Už teď jsem věděla, že s kamarády to nebude o nic lepší, než na minulé škole.
Po vyučování jsme se s Nickem posadili na jednu lavičku ve školním parku.
"Poslyš Nicku.. jakto, že chodíš do školy.. myslím.. proč nemáš soukromého učitele?", zeptala jsem se ho.
"Chci žít jako normální člověk.. ne jako celebrita obletovaná paparazziemi.", vysvětlil prostě.
"A můžu mít ještě jednu otázku?", zeptala jsem se.
"Už ses zeptala.. ale dovolím Ti ještě jednu.", zasmál se.
"Jak se teď dostaneš domů?", divila jsem se.
"Chceš říct, jak se DOSTANEME domů.", zdůraznil slovo.
"Jak myslíš.. ale moje auto to není a já můžu jet autobusem.", pokrčila jsem rameny.
"Zavolal jsem Kevinovi, ať pro něj pošle Roba,", pokrčil rameny.
"Páni.. Big Rob.. on pro nás přijede?", zeptala jsem se.
"Jo.. pokud Ti to nevadí.", usmál se.
"Ne. Jasně, že ne.. jsem ráda, za každou souvislost s Jonas Brothers.", zasmála jsem se.
"Tak to si ještě užiješ.", žďuchl do mě.
"Héj.", ohradila jsem se a strčila do něj loktem.
"Tak tos neměla.", zavrčel naoko uraženě a začal mně honit po celém parku. Zastavila jsem se, abych mohla nabrat dech, jelikož mně zzačalo nepříjemně píchat v boku a v tom mně povalil na zem a záhadným způsobem se dostal nade mně.
"Teď si Tě podám.", zasmál se a začal mně lehtat na bocích. Mé slabé místo.
"Ne-nech to-toho.", vykoktala jsem mezi záchvaty smíchu.
"Ne-e.", odporoval.
"Nicku?", zeptal se dutý, hlubok hlas někde nad námi a v tom nás zaplavil stín.
"Robe? Co tady děláš tak brzo?", řekl Nick nervózně a slezl ze mě. Děkovala jsem bohu, že nám seslal Nickovu ochranku, jelikož bych se asi brzy udusila smíchy.
"Přijel jsem Tě vyzvednout.", pomohl mu na nohy a následně mi podal ruku a jak mně zvedal skoro jsem visela chvíli ve vzduchu.
"Super.. tak jedem?", podíval se na mně Nick.
"Jo. Jasně.", řekla jsem stydlivě. Nejsem moc zvyklá na přítomnost tolika lidí.
"Tak jdem mládeži.", řekl Rob a šel před námi. Nick mně chytil kolem pasu a vydali jsme se za ním. Měla jsem pocit, jakoby do mě z konečků jeho prstů šlehal elektrický proud. V břiše mi létali motýli a já nevěděla co to znamená. Rob si sedl na místo řidiče a já s Nickem dozadu. Oba jsme se připásali a nechali jsme se Robem odvézt domů. Ceste trvala asi 5 minut. Musím říct, že Big Rob není zrovna pro pomalé jízdy. Vystoupili jsme a já se chtěla vydat domů.
"Tak.. nashledanou pane Feggansi. Ahoj Nicku.. zítra ve škole.", usmála jsem se na ně a otočila se k našim vchodovým dveřím.
"Počkej.. nechtěla bys na chvíli k nám?", zeptal se Nick stydlivě a podrbal se v jeho jemných kudrlinkách.
"No.. tak jo.", rozzářila jsem se. "Páni.. jdu k Jonášům domů.", říkala jsem si v duchu.
"Tak pojď.", řekl Nick a znovu mně chytil kolem pasu. Málem se mi podlomily kolena, protože se nedopatřením otřel jeho kudrlinkami o mou tvář. Voněl jako nikdo jiný.. jako nic jiného co jsem kdy cítila. Zazvonil na zvonek a dveře nám otevřela vlídná paní. NA první pohled Denisse Jonasová.
"Ahoj Nicku.. koho sis to přivedl?", vrhla po mně zářivý úsměv. Mimochodem Rob se zatím někam vytratil.
"Ahoj mami.. to je moje kamarádka Chelsea.", představil mně. "Chels, to je moje máma Denisse.", představil i jí.
"Já vím.", řekla jsem a snažila jsem si zachovat normální hlas a jeho výšku. Ovšem pištěla jsem u toho jako parní lokomotiva.
"Tak pojďte dál.. nebudete tady stát na mrazu.", uhla ze dveří, abychom mohli projít.
"Mami.. je 36 stupňů.", zasmál se Nick.
"To nevadí. Nenechám Vás venku.", řekla přísně a Nick radši vešel tahajíc mně za sebou.

Užij si smrt 0.6

30. května 2010 v 9:39 | Makuška * |  Užij si smrt
Ráno jsem se probudila, jelikož mě pronudil zvonek.
"Kdo je?", zeptala jsem se rozespalým hlasem.
"Pokojová služba.", ozvalo se.
"Vydržte chviličku.", řekla jsem a začala sbírat poházené oblečení které jsem následně na sebe hodila. Otevřela jsem dveře a stál tam Joe.
"Konečně, nemohl jsem se dočkat.", řekl s úsměvem a políbil mě. Teprve teď jsem si uvědomila, co se stalo. rychle jsem se od něj odtrhla.
"Co se děje zlato?", zeptal se Joe se smutným výrazem.
"Joe, to co se stalo včera...byla chyba.", řekla jsem.
"Ne nebyla, já to tak cítím...cítím, že ty jsi ta, s kterou chci strávit zbytek života!", řekl mi a podíval e mi hluboce do očí.
"Joe, nedělej mi to ještě težší. Věř mi, já nemlžu být ta pravá.", řekla jsem a bylo mi do breku.
"Jak to víš? Proč...proč mi to děláš?", zeptal se a opřel se bezmocně o dveře.
"Joe, já nejsem pro nikoho ta pravá.", řekla jsem a to už jsem měla slzy na krajíčku.
"Jsi, pro mě ano. Já to vím!", řekl a to už jsem brečela...jak jsem mohla něco takového dopustit, jak jsem ho mohla nechat, aby se do mě zamiloval?
"Protože...Joe, lékař mi řekl, že trpím nevléčitelnou vzácnou nemocí, na kterou dosud nebyl nalezen lék a umírá se na ní.", řekla jsem a to už jsem brečela.
"Mě to nevadí, já tě budu milovat celý život!", řekl Joe a objal mě. Pevně, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit. Odtáhla jsem se od něj. Plakal.
"Joe, zbývá mi měsíc života!", řekla jsem mu.
"Lis...ty neumřeš, já to vím.", řekl Joe.
"Joe, já umřu. Dmiř se s tím...já se teď přestěhuju do jiného hotelu a ty na mě zapomeneš, ano?", nebyla to otázka, spíš oznamovací věta.
"Ale Lis, já na tebe nechci zapomenout, já chci být s tebou a pokud to tak cítíš taky, neodejdeš.", řekl mi.
"Joe, jak by ses asi choval, kdybychom byli spolu a já zanedlouho zemřela? Chodil bys jak tělo bez duše...možná by tě i zruinoval bulvár! Tohle já nedopustím.", řekla jsem a pohladila ho po tváři. Ruku jsem stahovala dolů, on ji však chytil a přidžel si ji naa tom samém místě, kde jseem se ho dotýkala.
"Lis, já nedopustím, abys zemřela! Budu s tebou v dobrém i zlém ať se stane cokoli!", řekl mi a políbil. Když skončil obejmula jsem ho. Vzal mě do náruče a spolu se mnou si sednul na křeslo. Bylo mi u něj dobře. Jak nádherně voněl. S hlavou opřenou o jeho hruď jsem usla...Nebyla jsem pyšná na to, co se teď stalo, ale sama vím, že se od něj nedokážu vzdálit na krok.

Užij si smrt 0.5

30. května 2010 v 9:32 | Makuška * |  Užij si smrt
Na první pohled obyčejný pokoj puberťáka...samej bordel, ale když jste se koukli pozorně, rozpoznali jste pár zajímavých věciček. Došla jsem k jedné a zvedla ji ze země.
"Joe, ty jíš přesnídávky?", zeptala jsem se nevěřícně¨.
"No jasně! Jsou výživný, zdravý a hlavně dobrý!", řekl hrdě Joe.
"No jak myslíš...budu dělat jakože jsem to neviděla.", řekla jsem s co největším klidem, ale po chvíli jsem to nevydržela a rozesmála na celé kolo.
"Hele, čemu se směješ.", zeptal se.
"Santu Klausovi...asi mu řeknu, ať Ti koupí další přesnídávky.", řekla jsem a začala se smát.
"Hele, každej ví, že Santa neni!", založil si Joe ruce na prsou.
"No...děti si to nemyslej.", podotkla jsem.
Joe jen zavrtěl hlavou a šel znovu hledat DVD. Já jsem se rozhodla, že muto pomůžu tady pouklidit. Za 5 minut jsem měla klizeno. Pak přišel Joe a nestačil třeštit oči.
"Jak jsi to stihla tak rychle uklidit?", zeptal se.
"Zavolala jsem úklidovou četu.", otočila jsem oči v sloup. Joe se znovu porozhlédl po pokoji. Já se koukla na špiky svých bot a pod nohami jsem viděla DVD s názvem "Jonas Brothers 3D experience concert" tak jsem klekla na kolena, abych ho mohla zvednout. Joa zřejmě v tu samou chvíli napadlo to samý, jelikož se schejbnul taky. Joe do mě tím pádem omylem strčil a skončilo to tak, že Joe ležel na mě.
"Joe, slez ze mě.", nařídila jsem.
"Proč? Mě to vyhovuje.", řekl se šibalským úsměvem.
"Joe, ale mě ne.", řekla jsem mu. Místo odpovědi mě Joe políbil. Byl to krátký polibek, ale krásný. Ten nejkrásnější, který jsem kdy zažila. Skončil a když viděl můj úsměv políbil mě znovu...Nevím proč, ale přidala jsem se. Když už byl večer. Joe se mnou šel k mému pokoji a tam jsme si dali poslední polibek na dobrou noc. Hned poté jsem zalehla a usla s krásnými sny.

Štěstí v neštěstí 0.6

30. května 2010 v 9:27 | Makuška * & Doms_ |  Štěstí v neštěstí
,,Alyson,můžeš mi říct co to bylo za ránu?"řvala na mě máma přes celej barák,zřejmně jsme jí vzbudili.
"No mami...jak jsem měla puštěnou tu televizi, tak jsem jí chtěla vypnout a hledala sem ten ovladač a zakopla sem o nohu postele...to byla asi ta rána.", narychlo jsem si vymýšlela.,,Dobře"odkývala mi to,to je celá máma,kdybych jí řekla že koně rodí ježky,uvěří mi.
"Jo a mami...jak jdu na ten koncert JB...musim si koupit něco na sebe", což byla pravda.
"Chceš hodit do města?"zaptala se mě,jako by zapoměla že mám vlastní auto.
"Ne, to je dobrý...dojdu to pěšky.", řekla jsem, protože jsem nechtěla načít další debatu o tom, jestli mám nebo nemám auto.
Vzala jsem si jen to nejnutnější,což byla hlavně karta a kliče od auta.
Když mamka odjela do práce, vydala jsem se ven z domu. Když jsem otevírala dveře od auta, najednou někdo stál za mnou...přesně jsem věděla co dělat, po včerejším zážitku jsem se koukla na slečnu Drsňák...a loktem jsem ho bouchla do roskroku.
"Auu"Zakřičel někdo,a já podle hlasu poznala, že nebyl moc dobrý nápad útočit.
S hrůzou jsem se otočila a koukala na Nicka poskakujícího dokola s rukama na rozkroku.
,,My máme na sebe ale štěstí" Dostal se sebe Nick v bolestech.
"Promiň...opravdu se Ti omlouvám, já myslela, že si ten úchyl.", strachovala jsem se.
Nick strnul a po chvíli se začal smát.
"Na tom, že se bojim úchyla neni nic vtipnýho.", zamračila jsem se.
"Ne to ne,jen ten tvůj vyděšenej výraz"řekl už docela v klidu.
"Řeknu Ti to takhle, když Ti to připadá tak vtipný. Kdyby nebylo Joa, tak už tady nejsem.", řekla jsem vážně.
"Joa? Jako myslíš mýho bráchu?", zeptal se mě udiveně...
"EHm...néé...Joa...", rozhlídla jsem se kolem, "Hamburgera.", řekla jsem při pohledu na hamburger ležící u koše.
"C-cože?"Nick má zřejmě delší vedení.
"Nééasy...byl to tvůj bratr!", rozesmála jsem se.
V chápání mu to ale moc nepomohlo,tvářil se ještě překvapeněji.
"Někdy svého bratra nepochopím...chová se jako debil a přitom zachraňuje životy.", zakroutil hlavou Nick.
"Pokud vím, tak zachránil jenom mě, ale neřeš.", zasmála jsem se.
,,Hele promiň pokecali jsme si ale já už musím."řekl Nick a už byl kilometr daleko.
"Proč vždycky uteče?", zeptala jsem se sama sebe v duchu.
Ale Teď k tomu co jsem chtěla,rychle jsem nasedla do auta a jela směr nákupák.
Jakmile jsem tam byla, už pro mě ani nebylo překvapení, že jsem přes výlohu viděla Joa...přeci jenom jsem mu včera překazila nakupování.
,,Mám já na vás Jonase ale nějaký štestí dneska"Zasmála jsem se za Joovými zády.
------Joe-----
Uslyšel jsem za sebou ten hlas...její...no čí asi? Alys. Otočil jsem se a doufal, že se mi to nějak nezdálo.
"A-ahoj"snažil jsem se působit v pohodě,ale nějak mi to nevyšlo.
"Stalo se něco?", zeptala se nechápavě.
,,Ne,jasně že ne"dokázal jsem zachovat chladnou hlavu. "Tak jak se máš?Koukám že si přežila.",usmál jsem se na ní.
"No, bez něčí pomoci, bych byla asi mrtvá.", oplatila mi úsměv.
,,Ale stejně se divím že si přežila těch několik hodin,včera jsem vyděl tvou šikovnoust.Zasmál jsem se.,,Nechceš třeba osobního ochránce".
,,To jako tebe?"zasmála se.
,,Jistě že mě,apoň by jsi přežila.A já bych mohl být s tebou".Tu poslední větu jsem dodal potichu.
"Cože?", zeptala se nechápavě.
,,Ale to nic,jen jsem přemýšlel nahlas"snažil jsem se zakecávat.
"Né, řekni...neboj, já Tě neukousnu.", zasmála se.
,,Že by jsi na sebe měla dávat větší pozor,takový krásky by bylo škoda"flirtoval jsem s ní.
"No dík.", nadzvedla obočí. "Vezmu tvou radu v úvahu.", usmála se a šla si vybírat oblečení.
Udělal jsem po jejím a začal jsem si vybírat kravatu...najednou jsem uslyšel tupou ránu. Otočila jsem se a Aly ležela na zemi a na ní stojan s oblečením.
,,S tou osobní ochranou to ještě platí?"Vykoukla s úsměvem z pod oblečení.
"Pro tebe vždycky.", usmál jsem se a stojan postavil zpátky na své místo.
,,Díky"usmála se tím úsměvem jaký dokáže jen ona.Pokud někdy někdo řekl,že se klukům nepodlamují kolena z holek,lhal.Já měl problémy udržet se na nohách.
Ta baba už věděla, že proti nám nic nezmůže tak se jenom zamračila a radši odcupitala do suterénu.S Aly jsme se jen zasmáli.
,,Co tu vlastně scháníš?"zeptal jsem se.
"Noo...mamka mi k narozeninám koupila lístek na Vás koncert...tak jsem si řekla, že nemůžu vypadat jako strašák.", zasmála se.
"Prosímtě, ty a strašák?", zakroutil jsem hlavou. "To není možné.", zasmál jsem se.
"Teda...od tebe se holka dočká komplimentů.", usmála se na mě.

Štěstí v neštěstí 0.5

30. května 2010 v 9:24 | Makuška * & Doms_ |  Štěstí v neštěstí
Jakmile jsme byli na zahradě, pustili jsme se do stromu. Já jsem lezla jako první, ale blbě se mi zachytla noha a já padala dolů. Joe mě zachránil, už zase.
"Teda jestli se Ti tohlecto stává každej den, tak chci vědět, jaktože ještě žiješ.", zasmál se Joe.
"To by mě taky zajímalo.", zasmála jsem se abych zakryla, že je mi příjemné když se mě Joe dotýká.
"Tak lez, nebo spadnem oba.", zasmál se Joe a já uskutečnila svůj druhý pokus o lezení na strom. Tentokrát se mi to povedlo. Všimla jsem si, že mamka ještě svítí, dneska mám víc neštěstí než jsem si myslela.
"Potichu, mamka je ještě vzhůru.", řekla jsem směrem k Joeovi už z mého pokoje. Joe byl nahoře raz dva. Tiše jsem zamkla dveře od pokoje, abychom měli větší rezervu před mamkou.
"Tak tu počkej, dojdu jen pro lékárničku.", řekla jsem mu a on jen kývl hlavou.
"Jasně.", řekl a dál si prohlížel fotky na mém stole. Vešla jsem do koupelny do které vedly dveře hned z mého pokoje.
"Auu.", kníkla jsem jelikož mi lékárnička spadla na nohu. Joe se v pokoji smál jak protrženej ale já byla ráda, že má mamka pokoj dost daleko na to, aby tohle slyšela.
"Tobě připadá vtipný, že sem si málem zlomila palec?", řekla jsem vážně. Joe se začal smát ještě víc, to už jsem nevydržela a vybchla taky. Přestala jsem až když jsem uslyšela kroky na chodbě.
"Aly, co to tam děláš?", zeptala se mě mamka přes dveře.
"Ale nic, jenom jse si pustila televizi.", řekla jsem i přesto, že jsem v pokoji žádnou televizi neměla.
"Aha, tak už ale běž spát.", řekla mamka...njn, skvleróza.
Joe se rozhlídl po pokoji a když uviděl, že v pokoji žádnou TV nemám, začal se smát ještě víc (pokud je to tedy možné). Jistě, co jsem měla čekat, přeci jen je to Joe. Zacpala jsem mu pusu a když jsem neslyšela žádné kroky, podívala jsem se na něj omluvným pohledem. Hodil na mě pohle alá "to je v pohodě" a já se usmála.
"Tak si sedni na postel, já Ti to ošetřím.", pokynula jsem mu. Joe udělal přesně jak jsem mu řekla.Vzala jsem nejpre tamon namočený v dezinfekci a začala mu ošetřovat zraněné čelo.
"SSS.", usyknul zřejmě bolestí.
"Ále, naší celebritku to bolí?", dělala jsem si z něj srandu. Hodil na mě zraněný pohled.
"Myslíš, že když jsm celebrita, že nemám city?", zeptal se naštvaně a hlavně....smutně?
"Ale prosimtě...takhle jsem to nemyslela.", zasmála jsem se.
"Dobře.", jen kývnul a já pokračovala v čištění rány. poté jsem mu čelo zalepila náplastí.
"Tak a je to.", pronesla jsem.
"Děkuju.", řekl tiše.
"Co se děje?", nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
"Je mi s tebou moc dobře Aly.", řekl prostě.
"E-eh, díky.", zakoktala jsem se.
"No nic...já bych asi už měl jít.", řekl a zvedl se.
"OK.", řeknu pouze a jdu ho doprovodit ke stromu.
"Tak ahoj Aly.", mávnul mi ještě ze zpodu než přeskočil zídku.
"Tak ahoj.", šeptnu si pro sebe, protože je Joe už dost daleko.

Love is the only one 0.6

30. května 2010 v 9:23 | Makuška * & Doms_ |  Love is the only one
,,Protože ti nechci ublížit"Koukne mi do očí. "Tak to se přestaň snažit...už se stalo.", odsekla jsem. ,,Ang prosím"Zaprosil.,,Pro tebe Meloney"Odsekla jsem mu.Nesnášela jsem svoje druhé jméno ale říkají mi tak lidi který nemám ráda. "Meloney...Přemýšlej o tom. Ani nevíš jak moc toužím po tom, být v tobě. Za tu krátkou dobu jsem se s tebou i viděl v budoucnosti, jak jsme spolu Šťastní, máme 3 děti... Miluju Tě víc než kohokoli jiného a jsem si tím naprosto jistý. Ale nesnesl bych pomyšlení, že by se Ti to nelíbilo, že bych Ti jakýmkoli způsobem ublížil.", chytil mně za ruku.
,,Ale já to chci víc než cokoliv jinýho,chci tě strašně moc."Zavzlikala jsem.
"Ani nevíš jak rád tohle slyším.", zašeptal a přitáhl si mně k sobě co nejtěsněji. ,,Už bych asi měla jet domu."Zesmutněla jsem. "Nepustím Tě.", zakroutil hlavou. ,,Ale já opravdu musím"Zasmála jsem se ale pořád jsem byla v Nickově náručí. "Nechci Tě ztratit.", řekl smutně. ,,Ani kdyby jsi chtěl tak mě neztratíš."Řekla jsem mu naprosto vážně s pohledem upřeným do jeho očí. "Nevydržím bez tebe už ani vteřinu Meloney.", řekl mi smutně. ,,Tak přespi u nás."Navrhla jsem Nickovi.Moc dobře jsem ale věděla že to nepůjde. "Moc rád bych, ale rodiče by měli podezření.", sklopil pohled. ,,Tak nepůjdeme ani jeden domů."Zasmála jsem se a svůdně zamrkala. "Miluju Tě...už jsem Ti to říkal?", zeptal se mně s úsměvem roztaženým přes celou tvář. ,,Myslím že jo ale klidně to můžeš opakovat pořád dokola."Povytáhla jsem koutky do úsměvu. "Nemůžu Tě rozmazlovat.", zasmál se a políbil mně na krk. ,,Nemůžeš ale musíš."Zvedla jsem ukazováček a zasmála se,Nick mě lechtal na krku. Rukama znovu šmátral po mém těle a zastavil se u rozepínání podprsenky. Jedním pohybem byla dole. ,,Proč si se sakra oblíkal?"Zamračila jsem se něj a rychle mu sundala triko. "Jakobych viděl ty titulky v novinách: NICK JONAS NAHÝ BĚHAJÍCÍ PO LESE.", zasmál se mé otázce. ,,Hodně faninkám by si udělal radost."Mrkla jsem na něj a sundala mu i kalhoty. "A rodičům jak by ne, co?", znovu se zasmál. ,,Moc mluvíš."Podívala jsem se mu do očí.Dřív jsem si myslela že Mitchela miluju ale to co cítím k Nickovi je několikrát větší cit. "Už končím.", usmál se a přisál se k mým rtům. Pomalinku mě pokládal na zem.Zacházel se mnou jako bych byla z porcelánu. Přesunula jsem ruce k jeho trenkám a rychleji než bych řekla, jsem je stáhla dolů. ,,Nicku prosím už."Zaprosila jsem a sama jsem si stáhla kalhotky a roztáhla nohy. "Na nic se nesmí spěchat.", zašeptal, ale natiskl se ke mně ještě víc. Sama jsem jeho chloubu nasměrovala na správné místo a pak jsem ho konečně ucítila v sobě. Nick chvíli počkal abych si na něj zvykla a pak jemně přirazil. Hlasitě jsem zavzdychala a uviděla jak se Nickovi pozvedly koutky.. Prohla jsem se v zádech a tím se ještě prohloubili přírazy.Zázračným způsobem jsem se dostala na Nicka.Oba jsme seděli ale i přes to jsem já měla převahu.Nick mě držel za zadeček a pomáhala s nadzvedáváním.Přisála jsem se k jeho krku který jsem celý obsypala polibky.Z krku jsem se přesunula na Ušní lalůček který jsem jemně skousla.Na Nickovi jsem poznala že se blíží k vrcholu ale chtěla jsem ho ještě potrápit.Nadzvedla jsem svou pánev tak že ze mě vyklouzl.,,Ang,nepřestávej...prosím"Jemně jsem se usmála a políbila jo na nahou hruď.Ale jeho reakce byli zase o něco rychlejší.To,že jsme oba seděli nám umožňovalo kdykoliv se nahnout nad toho druhého čehož Nick využil.Objevila jsem se pod ním.Třel mi rukama prsa a rty měl přilepené na mém krku.Ve chvíli kdy jsem to nejméně čekala poprvé přirazil.Zalapala jsem po dechu.Nick se usmál nad tím co mi jedním přírazem způsobil,sevřel mi ruce a dal mi je nad hlavu. Několikrát mně políbil na krk až se přesunul k mým rtům. Začala jsem pánví pohybovat proti té jeho, čímž se přírazy znovu zrychlily. ,,Nicku"Musela jsem zakřičet,Nick na tom nebyl ale o nic líp.Netušila jsem proč ale nedokázala jsem se mu při tom dívat do očí. Zaryla jsem nehty do Nickových ramen a pomalu vydýchávala svůj první orgasmus. Nick ale ještě pořád neměl dost.Když jsme oba vydýchali první sex jel jazykem od prsou až k mému nejcitlivějšímu místu. Na chvíli se zastavil, snad si rozmýšlel, jestli má udělat to, na co se chystá, ale potom jedním rychlým pohybem vklouzl svým jazykem dovnitř mého já. Jazykem kroužil kolem mého poštěváčku a já se mohla blahem zbláznit.

Love is the only one 0.5

30. května 2010 v 9:19 | Makuška * & Doms_ |  Love is the only one
Nakonec se vrátil s malou plyšovou koulí.. když jsem se na ní zadívala pořádně, rozeznala jsem medvídka, kterému chybělo oko a na jednom místě mu vypadávala vata.Rozesmála jsem se. ,,Proč se směješ?"Nechápal Nick ale když se podíval co držim v ruce taky se rozesmál.
"Jak se jmenuje?", zeptala jsem se dementně, když jsem se přestala smát. "Pepíček.", řekl klidně a já zase málem vyprskla smíchy. "Dostal jsem ho ve dvou letech. Byl to můj první kamarád a věř mi, jen tak někomu bych ho nedal.", nadzvedl mi prstem bradu. ,,Opravdu?"Usmála jsem se na něj.Teď už ne výsměšně ale děkovně. Jen kývl a znovu přitiskl své rty na ty mé. ,,Pojď"Chytl mě za ruku a táhl někam do trávy. Povalil mně na zem a opatrně si klekl nade mně. Začal mi pomalu svlékat kalhoty. Chvíli si pohrával s přeskou u mého pásku a než jsem se nadála, už byly dole.
,,Myslíš že nám to tentokrát vyjde?"Zeptala jsem se opatrně. "I kdyby nám za zadkama stálo tucet novinářů.", řekl rozhodně a políbil mně na krk. Postupně se dostal až k mojemu výstřihu.Tiše jsem zavzdychala ale nechala jsem ho jít dál.. Prsty putoval po mém těle, až se zastavil u cípů mého trička. Rychle ho ze mně stáhnul a já tam pod ním ležela pouze ve spodním prádle. ,,Mylim že tu něco překáží"Spíše jsem vzdychla než řekla a zapasila s jeho páskem. S úšklebkem pozoroval moje počínání, ale já se stále nevzdávala. Po nekonečném praní se, se zipem u kalhot byla spodní část jeho oblečení dole a já už se necítila tak trapně. ,,Ty si ještě nikdy...?"Kouknu na mě vyjeveně.Zastyděla jsem se. "Ne.", šeptla jsem. ,,A-aha"Zakoktal se a posadil se na trávu.,,Vadí ti to?"Zeptala jsem se šokovaně. "Ne.. já jen.. Jen mně to udivilo.", odpověděl mi a poškrabal se na týle. ,,A ty jsi už s někym spal?"Zeptala jsem se opatrně.Jen neznatelně kývl hlavou.,,Ale já myslela že nemůžeš"Odvrátila jsem do něj pohled.,,Někdy se to prostě nedá vydržet"Pokrčil rameny. "Chceš o tom mluvit?", zeptala jsem se ho. Nick na mě nechápavě koukl.,,Hele jestli ti vadí že jsem panna tak to řekni na rovinu!"Vyjela jsem po něm.,,Ale já už ti řekl že mi to nevadí"Sklopil pohled k zemi.,,Tak proč se sakra tak chováš?"Dodala jsem už skoro zoufale. "Stydím se za sebe.", pohladil mně hřbetem ruky po tváři. ,,Za sebe?"nechápala jsem. "To Miley. S ní jsem spal. Dokáže každýho zmanipulovat.. já to věděl a zůstal jsem s ní.. i přesto, že jsem čekal nějaké následky.", schoval si obličej do dlaní.
,,Místo odpovědi jsem ho lehce líbla na rty. "Ang...co když pro tebe nejsem ten pravý. Kdybych se s tebou teď vyspal a pak.. mohla bys toho litovat. A to bych neunesl.", pevně mně obejmul. ,,Chci to stejně jako ty"Řekla jsem zpříma.,,Ale co když já to nechci"Uhnul pohledem.Tohle zabolelo.,,T-to je potom jiná"Snažila jsem se zadržet slzy.Rychle jsem vstala a utekla. Bylo mi jedno, že jsem tam nechala skoro všechno svoje oblečení a na sobě jsem měla jenom kalhotky a podprsenku. Utíkala jsem do neznáme krajiny, co nejdál od něj. Najednou jsem uslyšela křupnutí větvičky těsně za mnou a jak jsem se bála, tak jsem zakopla a sesunula se na zem. Převalila jsem se na záda tak, abych viděla, jestli za mnou nikdo není. Nic tam nebylo, jenom tma obklopující mně ze všech stran. Kolem byly jenom stromy a jehličí povalující se na zemi, sem tam nějaký keřík. Stejně jsem měla zvláštní pocit, že mně někdo pozoruje. Vstala jsem a srdce mi bušilo jako o závod. Otočila jsem se k odchodu, ale to mně něco prudce, ale jemně chytilo za ruku a přivinulo k sobě. Poznala jsem jeho vůni, ale bála jsem si připustit, že je to on. Propukla jsem v Tichý pláč a bušila do něj pěstmi. "Pusť mně. Nechceš mně, tak na co Ti jsem? No řekni. Proč mně prostě nenecháš odejít.", křičela jsem zoufale.
,,Protože tě miluju"Vzdychl a zvedl mi hlavu do úrovně té jeho. "Nedáváš to moc hezky najevo.", znovu jsem sklopila obličej k zemi. ,,Musí ti bejt zima"Ignoroval mojí poznámku. "Vidíš, už to děláš zase.", založila jsem si ruce na prsou.
,,Promluvíme si o tom v autě"Povzdychl se a přehodil přeze mě svojí bundu. "Absolutně Tě nezajímá co říkám!", rozhodila jsem naštvaně rukama. Místo aby mi něco odsekl políbil mě a vzal do náruče. "Proč mi tohle děláš?", povzdychla jsem si.

Jak ulovit Jonase 0.5

30. května 2010 v 9:16 | Makuška * & Bíí |  Jak ulovit Jonase
Položila jsem na stůl pár bankovek, abych zaplatila všechno to, co jsem vypila a pak omámeně kráčela směr domov. Nemohla jsem zapomenout na jeho slova, jeho úsměv a oči ... Nemohla jsem uvěřit tomu co se stalo ...
"Ahoj" řekla jsem nepřítomě když jsem přišla domů.
Zalezla jsem do pokoje abych mohla v klidu přemýšlet o dnešním dni. Párkrát jsem vnímala, že se někdo - mamka- snažil dobývat do mého pokoje přes zamčené dveře. Dělala jsem, že spím a dál bloumala svými myšlenkami. Z ničeho nic mě popadla hrozná touha Joea vidět ... jenže já jeho číslo neměla, na to jsem nepomyslela. Proto jsem si řekla, že ho půjdu hledat. Vykoukla jsem ze svého přízemního okna, jestli není nikdo nablízku, a když jsem shledala, že vzduch je čistý, seskočila jsem na chodník a rychle zaaběhla za roh. Najednou jsem ucítila že mi zavybroval mobil.
"Ano ?" řekla jsem s nadějí že to bude Joe.
"Ahoj tady Joe..." ozvalo se. Tiše jsem se zaradovala
"Ahoj" řekla jsem nadšeně. "Musím se přiznat že na tebe nemůžu zapomenout." šeptl Joe do telefonu. Samou radostí jsem si málem poskočila.
"A víš, že Tě zrovna hledám?", zasmála jsem se.
"Vážně ?" zasmál se Joe.
"Jo, ale nenapadlo mě kde tě budu hledat." zamyslela jsem se.
"Tak přestaň hledat ... sejdeme se ?" zeptal se mile.
"Moc ráda ... kde ?" snažila jsem se zůstat v klidu.
"Zůstaň tam kde jsi. Vidím Tě.", řekl a típl hovor. To jsem slyšela za zády. "Ahooj!", otočila jsem se po zvuku a viděla, jak Joe vybíhá z obrovské vily.
"Ty tady bydlíš ?" vykulila jsem na něj oči.
"Jo ... našla jsi mě." zasmál se. ¨
"A-ale jábydlím tady za rohem." nepřestávala jsem se divit.
"To je přece super." usmál se Joe.

"No ... vlastně jo." zasmála jsem se.
"Co kdyby jsme se prošly ?" navrhl.
"Jasně.", rozzářila jsem se. Při měsíčku a za tmy.. Taková romantika a navíc když jí prožíváte s Vaším idolem, světoznámou hvězdou Joem Jonasem.. Mmm..
"Vlastně je to zvláštní..." prohlásil po chvíli.
"Co myslíš ?" zeptala jsem zvědavě.
"Tohle..." koukl na mě.
"To není nic zvláštního ... je to osud." řekla jsem a začala se smát.
"Asi nevíš co myslím, viď?", zasmál se mé hlouposti.
"Ne.", přitakala jsem. Střídavě se koukl na měsíc který zářil nad námi a na mě ... pomalu se ke mě začal přibliřovat. Nedočkavě jsem zamrkala a zrychlil se mi dech. Potom mě políbil.
Nejdřív jenom žmoulal mé rty v těch svých a když jsem pootevřela svá ústa, vplul do nich jazykem. Obmotala jsem své ruce kolem jeho krku, přitáhla si ho blíž k sobě a tím se polibek prohloubil.
"P-promiň" zakoktal když se ode mě odtáhl.
"Za co se omlouváš ?" zadivila jsem se.
"Tohle normálně nedělám ... ani se neznáme." pokrčil rameny. Možná si to neuvědomovall, ale tohle trochu zabolelo.
"Mně se to líbilo.", kuňkla jsem.
"Mě taky ..." řekl jistě "já jen že by jsme se měly víc poznat." dodal.
"Dobře..." kývla jsem.
"Nechceš někam zajít?", zeptal se mně najednou.
"Jo klidně.", pokrčila jsem rameny.
"Tak jdem.", zazubil se, chytil mně za ruku a někam táhl.
"Tohle je moje oblébený místo..." řekl když jsme došly na konec parku.
"Taky sem ráda chodím." usmála jsem se.
"Já myslel že sem nikdo nechodí..." šeptl zkalmaně.
"Já si to taky myslela..." podotkla jsem. Chvíli jsme byli oba dva z ticha, ale potom mně z ničeho nic strhl s sebou na zem.
"Proč jsme sem přišli?", zeptal se mně.
"Abychom se poznali, tak začni.", zasmál se, když jsem dlouho neodpovídala.
"Co ny jsi chtěl vědět ?" pokrčila jsem rameny.
"Všechno." zasmál se.
"Ale kde začít ..." zamyslela jsem se.
"Tak.. tvoje nejoblíbenější barva, kde ses narodila, kam chodíš na školu, co posloucháš.. je toho hodně, co o tobě nevím.", zasmál se mojí absurditě.
"... a to je asi tak vše ..." dokončila jsem vyprávění.
"Teď ty." šťouchla jsem do Joea.
"Okay ... tkaže..."
".. chtěla bys vědět ještě něco?", zeptal se, když dokončil vyprávění o jeho osobě. Mohla jsem tvrdit, že teď jsme toho oba o sobě věděli, jako kdybychom se znali od jakživa.
"Myslím že to bude stačit ... zatím." zasmála jsem se.
"Už je celkem pozdě..." koukl na hodinky.
"To vadí ?" ušklíbla jsem se.
"Mě ne." zaculil se Joe. Znovu jsme se začali přibližovat až se naše rty, dnes - a vlastně vůbec - už podruhé setkaly. Za nedlouho se do polibku zapojily jazyky jež se začaly vášnivě proplétat.
"Joe..", zašeptala jsem a otřela se svým nosem o ten jeho. Parkem se ozývalo jen občasně zašustění stromů a rušně ulice utichly ... jako by jsme existovaly jen my dva. Ani jeden se nechtěl od toho druhého odtrhnout. Najednou se Joe odtáhl zadíval se mi dlouze do očí.
"Nejsem si zatím jistý tím, co k tobě cítím..", nadechl se.
"Ale nic malého to nebude.", usmál se na mně a opřel se svým čelem o to mé. Nevěděla jsem co říct ... možná bylo dobře že jsem mlčela. Pomalu jsme s k sobě začaly znovu přibližovat když v tom Joeovi zazvonil mobil. Joe se usmál, a hodil svůj luxusní I-phone za sebe do hlubokého rybníčku.
"Co když to bylo důležité ?" zašklebila jsem s ena něj.
"Nic teď není důležitějšího než ty." řekl odhodlaně.
"Joe?", přerušila jsem dlouhé ticho.
"Ano ?" usmál se.
"Myslíš to vážně... ?" zeptala jsem se nejistě.
"Jistě." kývl.
"Mám Tě ráda.", objala jsem ho. Chvíli jsem zapřemýšlela nad tím co jsem řekla ... toužila jsem po tom říct mu že ho miluji ale bála jsem se ... ještě bylo brzo.
"Já tebe taky.", políbil mně. Zadívaly jsme se na nebe... hvězdy tak krásně svítily. Snad ani jeden nechtěl aby tenhle okamžik někdy skončil. Bohuřel mi zavybroval mobil v kapse.
"Máma !" vykřikla jsem zděšeně.

Someone changed my bag! 0.3 - THE END!

29. května 2010 v 10:02 | Makuška * & Doms_ |  Someone changed my bag!
"M-mám Tě rád.", zašeptal mi do ucha.
"I já tebe.", odpověděla jsem mu také šeptem. Po nádherném milování jsme oba vedle sebe usnuli. Zdál se mi ten samí sen co v letadle. Jen tvář toho kluka byla mnohem jasnější. Byl to Nick! Když jsem se probudila, nebyla jsem už tak vyklepaná, jako když se mi ten sen zdál předtím. Nehodlala jsem se s tím ale Nickovi svěřovat, dokud si nebudu jistá tím, že k němu cítím vůbec něco víc, než nějaký letní románek. Co se vlastně stane, až odjedu? Vždyť on je slavná celebrita…Nepočítám, že by za mnou jezdil tak daleko…každej jsme úplně jinej. Koukla jsem se na Nicka a pousmála se. Spal jako andílek. Byla jsem si jistá že teď udělám správnou věc.Napsala jsem Nickovi ať mě nehledá,že to co se stalo byl jen omyl.Co nejtišeji abych Nicka nezbudila jsem si vzala svoje věci a odešla do svého hotelu.
Milý Nicku,
jsem ráda, že jsem zažila své poprvé právě s tebou, ale věř mi…'rozchod' jestli tomu tak můžu říkat, je pro nás dva to nejlepší. Oba dva jsme z jiného světadílu, z daleko jiné země. Doufám, že si o mně nebudeš myslet, že jsem děvka, nebo něco…Ty jsi celebrita a já obyčejná holka z celkem malé země o proti té tvojí. Ty si zasloužíš někoho sobě rovného, někoho takového jako jsi ty…někoho lepšího než já. Třeba takovou Miley Cyrus...
Sbohem, tvoje Caroline
Přeložila jsem papír v půlce a naposled se podívala na Nicka. Potichu jsem otevřela dveře a vykradla se z jeho pokoje, z jeho života… V tuhle chvíli jsem si byla jistá svým rozhodnutím, to jsem však ještě nevěděla, co se stane…Zajela jsem rovnou na "svůj" hotel a odhlásila jsem se. Sice mi rodiče zaplatili týden, ale nemohla jsem riskovat, že mě Nick najde…Chytla jsem si taxíka a nechala se odvést na letiště…
"Sbohem Ameriko.", řekla jsem si, když jsem nastupovala do letadla. Zase jsem si dala sluchátka do uší a usnula jsem. Zdál se mi ten sen znovu ale teď místo aby mě vyděsil, mě spíše ranil. Zřejmě se budu muset smířit s tím, že mě Nick bude pronásledovat dokonce života…Celou cestu z Ameriky do Anglie jsem prospala, ovšem ten sen se opakoval pořád dokola…Jakmile jsem z letadla vystoupila, nasedla jsem si do přistaveného taxíku a nechala se odvést až před dům. Zazvonila jsem na zvonek, a jakmile mi mamka otevřela, skočila jsem jí kolem krku.
,,Copak se stalo zlato?", Zeptala se máma s ironií v hlase ale, jakmile zahlédla moje slzy, zvážněla. Popadla můj kufr a hodila ho do předsíně. Pak mně odvedla do obýváku a posadila na pohovku. Sama se usadila naproti mně. "M-mami…já…u-udělala jsem hroznou blbost.", vyklopila jsem. Nemohla jsem tu skutečnost v sobě držet. Mamka dokázala pochopit a já se potřebovala svěřit.
"Chceš o tom mluvit?"Zeptala se mě se starostí v hlase. Kývla jsem na souhlas. Posadila se vedle ní na gauč a začala vyprávět.
"Měli jste alespoň ochranu?", zeptala se mně, když jsem popsala celou historku. Mlčela jsem.
"Caroline Jacksonová, ptám se tě, měli jste ochranu?!", zvýšila už hlas.
"Ne.", řekla jsem skoro neslyšitelně.
"Cože?", praštila sebou hlouběji do sedačky.
"Neměli jsme ochranu!", zakřičela jsem a rozeběhla se do horního pokoje. Padla jsem na postel a začala brečet. Na tohle jsem vůbec nepomyslela, vůbec mi to nedošlo. Teď mě máma musí nenávidět. Teď mě musí nenávidět i Nick…Ale co když budu těhotná?
--Z pohledu Nicka-
Ráno jsem se probudil s krásným pocitem z předešlého dne. Převalil jsem se na druhou polovinu postele s doměním, že tam leží Carol a chtěl jsem svou ruku přehodit přes její bok. Místo příjemného tepla, které by sálalo z jejího těla, jsem spadl z postele a ošklivě si natloukl hlavu. Rychle jsem vstal a začal ji hledat po celém apartmá. Panikařil jsem ale Joe mě zastavil se zalepenýma očima a papírem v ruce.
,,Tohle bude pro tebe"Zívl a šel si znovu lehnout. Rozevřel jsem papír a nevěřícně četl celý dopis. Když jsem dočetl, naštvaně jsem s ním hodil po nejbližší věci, co byla kolem. Ovšem ta věc nebyla věc, ale osoba. Přesněji můj starší bratr Kevin. On papír ale obratně chytil. "AA, copak to tu máme, dopis od tajné ctitelky? Další?", zasmál se, otočil se ke mně zády a začal číst. Snažil jsem se mu papírek vytrhnout, ale než se mi to podařilo, Kevin měl přečteno.
"Nicku? Ty jsi s ní spal?", vytřeštil oči.
"Ehm…nemusím Ti to popisovat do podrobna, že ne?", zeptal jsem se.
"Dobře ty, řikej, jaký to bylo?", vychrlil na mně.
,,Bylo to úžasný,všechno bylo úžasný, než jsem se dozvěděl, že je pryč."Ušklíbl jsem se a obešel Keva obloukem. Neměl jsem na nic náladu. Naštvaně jsem popadl připravený hrnek kafe, co ležel na kuchyňské lince, ale než jsem si stačil usrknout, Kevin mi ho vytrhl z ruky.
"Udělej si svoje.", odfrkl si a odkráčel do obýváku.
Protočil jsem oči a oblíkl si bundu. Vyšel jsem před hotel, kde už čekali paparazzy. šechny jsem je ignoroval a nasedl do svého Mustangu. Šlápl jsem co nejvíce na plyn a rozjel se co nejrychleji pryč. Cestou jsem přemýšlel o Carol. Nechápal jsem, jak si mohla myslet, že bych ji nechal. Alespoň jsem předpokládal, že si myslela tohle. A rozhodně s Miley chodit nebudu už ani jednou v životě. Už jsem tuhle chybu udělal a nehodlám ji opakovat. Musel jsem Caroline najít. Prostě musel. Nebyl jsem si jistý jestli to co cítím je láska ale bylo to něco hodně silnýho. Prudce jsem zatočil a jel zpět k hotelu.
--Z pohledu Caroline-
Celý den jsem byla doma a koukala do prázdna. Tváře jsem měla ulepené od neustále tekoucích slz. Jen jsem tak seděla na posteli a s nepřítomným pohledem hleděla do nekonečna.
"Zlato...měla bys něco sníst.", přišla ke mně máma a položila mi ruku na rameno. Neodpovídala jsem. V tuto chvíli jsem si přála neexistovat. Aby se nikdy nestalo to, co se stalo. Abych nikdy nepotakala Nicka a abych s ním neprožila nic víc, než pouze pohed z očí do očí. Nereagovala jsem vůbec na žádný zájem o mou pozornost. Každé oslovení mé osoby jsem přehlížela. Možná jsem soufala, že se rozplynu, minimálně, že se o mně okolní svět přestane zajímat a nechá mně užírat se ve svých pocitech. Máma jen s povzdechem odešla a nechala mě samotnou.Když konečně zaklapli dveře zase jsem se rozbrečela.Je možné abych se po tak krátké době zamilovala?Možná...možná byl osud že zrovna mi dva jsme si vyměnili kufry.Ale Nick už na mě určirtě zapoměl...
--Z pohledu Nicka-
Už jsem pomalu strácel všechnu naději. Zoufale jsem se snažil najít jakýkoli kontakt na Caroline. A doposud se to nedařilo, až jednou..
"Nicku, ty máš novej mobil?", zakřičel na mně Joe z obýváku. Šel jsem za ním a rozpačitě se podrbal na krku.
"Ehm ne.", řekl jsem nechápavě.
"Kevinův není, toho jsem se už ptal.", pokrčil rameny a položil mobil na jídelní stůl. Zvedl jsem ho a zvědavě zkoumal. Nikoho koho znám není a uklízečky by si ho všimly, kdyby byl někoho před námi. A hlavně jeho majitel by se o něj už dávno ozval. Najel jsem si do vizitek, až jsem našel jednu s názvem 'ME - CAROL'. Dech se mi zrychlil. Konečně nějaká naděje. Otevřel jsem složku. Bylo tam všechno. Její adresa, číslo pevní linky, email. Nevěřícně jsem sebou praštil o gauč, který byl naštěstí poblíž.
,,Halo jsi v pořádku?"Kmital mi Joe rukou přd obličejem když už jsem byl nějakou dobu pěkně mimo.Beze slova jsem se zvedl a šel do svého pokoje.Zvedl jsem telefon a zabukoval si letenku do Anglie... Hned na zítřejší den mi letělo letadlo. Ani jsem nepomyslel na to, že si s sebou něco vezmu. Prostě jsem následující den nasedl do letadla a letěl si to směr Anglie. Nemohl jsem se dočkat, až ji znovu uvidím. Zavolal jsem si taxi. Problém ale byl že jsem se tady nevyznal takže jsem řidiči podal popírek s její adresou a čekal až mě tam doveze. Když konečně zastavil před střeně velikým domem, málem jsem odešel bez zaplacení, jak jsem se těšil. Řidič mně napomenul, že bez zaplacení neodjede, tak jsem mu dal požadovanou cenu a vystoupil z auta. Pořádně jsem se nadechl a zazvonil na zvonek.
--Z pohledu Caroline--Někdo zazvonil na zvonek.Chtěla jsem ho ignorovat ale když zazvonil už asi po páté rozhodla jsem se jít otevřit. Bylo to téměř poprvé, co jsem vyšla z mého pokoje za týden. Zapoměla jsem se zmínit o podstatní věci. 2 dny po tom, co jsem přiletěla zpět do Anglie, udělala jsem si těhotenský test - pozitivné. COž jen napomáhalo mým depresím. Otevřela jsem tedy dveře. Omámeně jsem zamžourala do denního světla, které jsem nespatřila hodně dlouho...nedokázala jsem se ani vzpamatovat aa něco měkkého mi přistálo na rtech. Už jen podle vůně jsem poznala Nicka.Je to zvláštní po tak dlouhé době.Najednou jsem si vzpoměla na to malé co ve mě roste.Nemůžu Nickovi zničit život.Jemu ne.On si to nezaslouží... Zahrála jsem si na silnou, i když jsem věděla, že se budu trápit ještě víc, protože jsem mu ublížila. Prudce jsem ho od sebe odstrčila.
"CO SI O SOBĚ SAKRA MYSLÍŠ?", zařvala jsem na něj a vlepila mu pořádnou facku.
"Ale Carol..já myslel, že...", nasadil nechápavý pohled.
"Ty jsi právě nemyslel. Myslíš si, že když přijedeš a skočíš na mně, že Ti to nějak pomůže?", rozkřičela jsem se znovu.
"Ale když jsi psala...myslel jsem, že se mnou nechceš být, protože se bojíš, že bych tě opustil.", rozpřáhl ruce.
"Vy celebrity. Myslíte pořád jenom na sebe!", zakřičela jsem na něj a složila si ruce na prsou. Nick na mě jen nevěřícně koukal.Už jsem dál nemohla nic hrát.Pořádně jsem za sebou bouchla dveřmi.Je to jasný.Tohle je konec... Ještě několikrát zvonil. Tolik jsem si přála otevřít mu a skočit na něj. Omluvit se mu. Znovu cítit jeho rty na těch mých. Dokonce znovu ho cítit v sobě. Dotýkat se ho. Ale kdybych mu řekla o našem dítěti, zcela určitě by mně nechal tak i tak.
--Z pohledu Nicka-
Jsou to přesně dva roky co jsem nechal v Anglii svůj život. Možná to zní hloupě, ale je to tak. Na Caroline se nedá zapomenout rak rychle jak jsem si myslel.
Celé ty dva roky jsem nejradši seděl v pokoji a skládal písnočky.. nejčastěji depresivní. Kluci už nevěděli co se mnou.. Rodiče mně dokonce poslali na psychologii. Chodil jsem jako tělo bez duše.. Pak mi kluci dohodili Selenu. Mé sebevědomí kleslo ještě víc.. jakobych někdy mohl chodit s někým jako je ona.. Slyšel jsem jak někdo klepe na dveře. Neměl jsem náladu s někým mluvit tak jsem prostě klepání ignoroval.
"Nicku..máš tady poštu.", ozval se zpoza dveří mámin hlas. Nereagoval jsem.. Jen jsem viděl, jak zpod dveří vylezl bílý kus papíru. Chvíli jsem jen nečinně koukal. Nakonec jsem vstal a obálku roztrhl.
Když jsem se podíval na dopis, málem to se mnou seklo. Tohle písmo bych poznal kdekoliv.Sedl jsem si na postel a začal číst...
Milý Nicku...
omlouvám se, že jsem tě tehdy poslala pryč.. Nic se nemění na mém názoru, ale měl bys vědět podstatnou věc. Mám... my dva máme spolu dcerku. Dnes jí jsou 2 roky. Myslím, že by byla ráda, kdybys se na ni přijel podívat. Je mi blbé Ti to oznamovat tímto způsobem, ale jinak to nešlo.
Tvoje Carol..
Sedl jsem si na postel a složil hlavu do dlaní.. Všechno se mi vyjasnilo.. Proto ně nechala.. Bála se, že bych ji odkopl kvůli našemu dítěti.. Já bych tohle nikdy neudělal.. To ale nemohla vědět, jelikož mně neznala..
Musel jsem to nějak povědět rodičům.Nebudou nadšení ale nemůžou mi bránit abych za nimi jel.Když jsem se konečně vzpamatoval sebral jsem dopis a šel dolu.Všichni na mě koukali překvapeně.Nestávalo se moc často abych vylezl z pokoje.Došel jsem do kuchyně kde seděla celá rodina a beze slova podat mámě dopis od Caroline.
"Můj bože.", vydechla zděšeně. "Cos to udělal synu?", koukla se na mně se znechucením.
"Musel jsem to udělat. Nemohl jsem se ovládat.", sklopil jsem pohled.
"Sklamal jsi nás.", pronesl otec.
"Tak ho nechte. To ste si mysleli, že všichni zůstaneme bez 'toho' až do svatby? Podívejte se na mně...Jakobych to JÁ mohl vydržet.", řekl najednou Joe.
"Ty taky?", nadzvedl Kevin obočí.
"Tak to koukám, že nejsem jedinej.", zasmál se nervózně Joe.
,,A co tady ještě děláš?"Hodila na mě máma jeden z těch svím výrazů.Nechápavě jsem na ní koukal.
,,Táhni si zabalit a jeď za ní,k sakru máš s ní dítě!"Nadávala mi.Nejdřív mi vyčítá že jsem porušil slib a teď mi nadává že tam nejsem s ní.Nechápu jí.
,,A s váma si to ještě vyřídim"Sjela přísně pohledem Joea s Kevem.
"Já mám taky dítě s Camille.", nasadil Joe vážný pohled.
"Camille dítě nemá.", řekl Kevin s rukama založenýma na prsou.
"No dobře..", řekl Joe a odešel do svého pokoje. Bleskurychle jsem se zvedl, dal mamce rychlou pusu na tvář a odběhl do toho svého. Do batohu jsem naházel nejpotřebnější věci, zasedl za notebook a rezervoval si letenku na nejbližší let do Anglie. K mému štěstí ještě dnes večer. Urychleně jsem se rozloučil s ostatníma. Nemohl jsem se dočkat až ji zase uvidim...až JE uvidím.Adresu jsem si pamatoval dokonale, vlastně ji znám nazpamět. Tentokrát jsem se nehodlal jen tak odkopnout, jako jsem to udělal minule. Budu o ni bojovaat dokud se mi nepooddá. Je to trochu podlé, ale neměl jsem jinou možnost. Nemohl jsem dál žít s tím, že Carol není má..že ji možná teď ošahává úplně cizí kluk.. Konečně jsem dorazil na letiště.Letí mi to za pár minut.Ani jsem se z té novinky nevzpamatoval a už tam mám jet?Vždyť já jsem TÁTA!Mám dítě a ani jsem o tom nevěděl... V mém mozku se promítaly různé emoce.. štěstí, nechápavost, zoufalost, láska, naděje... nevím co všechno ještě.. ale vím, které pocity byly nejjasnější. Věděl jsem, že miluju Carol a svou malou dcerku, i když jsem ji ještě v životě neviděl.. Konečně ohlašovali můj let.Bylo tu spousta paparazzy ale já na ně kašlal a nastoupil jsem do letadla.Všichni cestující na mě koukali celkem nechápavě.Jasně,Nick Jonas ve veřejném letadle to se jen tak nevidí.Ušklíbl jsem se a posadil se na svoje sedadlo. Nemohl jsem se dočkat, až přistaneme a já se konečně dostanu za Carol. Byl jsem rozhodnutý znvu okusit její rty, ať to stojí co chce. Skoro celou dobu jsem přemýšlel nad malou.Jak vypadá,komu je víc podobná,jak se vlastně jmenuje.Měl jsem v plánu tu cestu prospat ale nešlo to.. Po nekonečných 6ti hodinách jsem konečně uslyšel příkaz pilota, ať se všichni připášeme, že budeme sestupovat. Když se konečně letadlo dotklo země a my mohli vystupovat vylítl jsem z letadla megální rychlostí.Vzal jsem si svojí tašku a šel si pro taxi. Vezla mně nějaká ženská...středního věku. "Prosím, jeďtě co nejrychleji.", řekl jsem jí už když jsem nastoupil. "Synáčku, já nemohu jet rychleji, než 50sátkou.", zasmála se na mně. "Jde o moje dítě...", pokusil jsem se jí něco vysvětlit. "TAk se připoutej...budeme tam cubidup.", šlápla na pedál. Ještě jsem jí vysvětlil adresu a už jsme se řítili na pospas mému osudu. Prudce zabrzdila před jejím domem.Skoro vůbec se to tu nezměnilo.Jen ze zahrady bych slyšet dětstký smích.Musel jsem se pro sebe usmát.Sebral jsem všechnu odvahu a zazvonil... Nedokčkavě jsem přešlapoval u branky a čekal, až mi někdo otevře. Chvíli jsem čekal, až jsem se dočkal. Otevřela mi ona. Carol. Byla ještě krásnější, než jsem si ji pamatoval. Jen jsem omámeně stál a čekal na její reakci. Ovšem dostalo se mi přivítání, o jakém jsem v životě nesnil. Prudce si mně přitáhla za košili a přitiskla její rty na ty mé. Automaticky jsem obmotal své ruce kolem jejího pasu a ona mi jednu svou zabořila do kudrlinek a druhou si přidržovala mou tvář, jakoby se snad bála, že jí někam uteču. Hltavě jsme se líbali a vychutnávali si ten okamžik.Ale někdo Caroline zatahal zezadu za sukni.Když jsem se kouknul viděl jsem tam její matku a v ruce držela krásnou holčičku...rozdávala úsměvy na všechny strany a když uviděla Carol přelezla k ní.Byla ještě krásnější než jsem si ji představoval.
,,Maminko kdo to je?", řekla žvatlavě.Stydlivě se schovávala do náruče Caroline.
"To je tvůj tatínek.", usmála se na mně. Ovšem odpověď mířila k ní.
"Jak se jmenuje ten tatínek?", zažvatlala znovu.
"Nicholas.", odpověděla jí.
"A jakpak se jmnuješ ty?", pohladil jsem jí po jejích kudrnatých vláskách. Upřela na mně, stydlivý hnědý pohled.
"Nicol.", odpověděla mi. Usmál jsem se na ní.Měla vlastně jméno po mě.Když ne v klučičím provedení tak v holčičím.
--Z pohledu Carol-
Nemohla jsem uvěřit svým očím. On přišel. V tu chvíli mně přepadla neskutečná touha přitisknout své rty na ty jeho. Bylo mi naprosto jedno, jestli mně pak nechá být. Chtěla jsem znovu cítit jeho rty. Z polibku nás ale vyrušila moje máma s Nicole.Nicole se okamžitě sápala ke mě. Pak následoval rozhovor, při němž Nicol zjistila, že Nick je její táta, jak se jmenuje a Nick naopak, jak se jmenuje jeho dcerka. Všimla jsem si jak Nickovi svítěj oči štěstím. Najednou Nicole natáhla ručičky k Nickovi. Chtěla k němu. To je poprvé co se nebojí cízího člověka... Nick se na mně nejistě podíval a když jsem kývla, vzal si ode mně Nicol. "Máš moc krásnou maminku.", zašeptal jí do ucha tak, abych to slyšela. Nicol horlivě přikývla.Dala mu ručičky kolem krku a pusinku na tvář.Nevím co se stane až Nick odjede.Splnil mi mé jediné přání,přiletěl se kouknout na malou.Ale teď už ho tu nic nedrží.Fanoušci by mu neodpustili že má dítě s někým jako jsem já.S někým obyčejným...
"Tak...co s námi bude?", zeptala jsem se, když jsme se usadili v obýváku na pohovce a dívali se na Nicol, jak s nadšením přepíná televizní kanály.
,,Jé,to je tatínek!"Vypískla když přepla na Disney chanel kde dávali JONAS.Pousmála jsem se a čekala na Nickovu odpověď.
,,Miluju tě"Vyšlo jen z jeho úst..
"J-já nevím co na to říct..", vydechla jsem.
"Chápu...nebudu Tě otravovat, jestli nechceš.", povzdychl si.
"Tak jsem to rozhodně nemyslela.", zavrtěla jsem hlavou. "Taky Tě miluju. Už od první chvíle, co jsem Tě viděla, jsem si byla naprosto jistá, že TY jsi ten pravý. Jinak by tady Nicol, byla ještě na houbách.", zasmála jsem se a přitulila se k Nickovi.
,,Takže spolu?"Zeptal se pro jistotu.
,,Navždy"Kývla jsem a koukla se mu do očí.Jen se pousmál a políbil mě.Nicol k nám s veselím křikem přiběhla,skočila nám na klín a oba obejmula.
A jestli ještě neumřeli, tak se tam 'objímají' dodnes. Nutno připomenout, že Nick a Carol spolu zplodili ještě synka Kevina Joa, který je o 2 roky mladší než Nicol.

Someone changed my bag! 0.2

29. května 2010 v 10:01 | Makuška * & Doms_ |  Someone changed my bag!
--Z pohledu Nicka-- Jakmile jsem se dostal domů, šel jsem si vybalit. Otevřel jsem kufr a vytáhl první věc, co byla nAa vrcholu. V tu chvíli se rozrazily dveře do mého pokoje:
"No Nicku, nevěděl jsem, že tohle potřebuješ.", začal se řehtat Joe.
,,A proč si to vytáhl ze svojeho kufru?", Dál se smál Joe.Smál?Ne ten měl doslova záchvat.
"Joe, tohle asi nebude můj kufr.", zkřivil jsem obočí. Joe přešel ke kufru, chvíli něco hledal a pak se zasmál.
"No pokud ses nepřejmenoval na Caroline tak to tvůj kufr nebude.", řehtal se na celé kolo.
,,Ha-ha-ha,strašně vtipný viď?Ale napadlo tě že jsem v tom kufru měl všechni svoje věci?"Joe se v tu ránu přestal smát.
"T-takže i písničky?", vyděsil se.
,,Jo všechno" Přikývl jsem.
"Tak koukej urychleně tu Caroline najít, jinak..", odmlčel se.
"Co jinak?", zeptal jsem se nechápavě.
"To musím ještě domyslet.", promnul si spánky a odešel z mého pokoje. Rozhodl jsem se že to všechno budu řešit až po live chatu.Přesně pět minut před sedmou jsme zasedli všichni k počítači a chat mohl začít.Nejdřív chodili pořád ty samé otázky tipu ,,Máte nějaké holky?" ,,Přijedete tam a tam".Prostě obviklí live chat.Ale potom mi přišla zajímavá zpráva.
"Nicku, nepostrádáš náhodou kufr?!", psala nějaká C. Jackson.
"Jak ty o tom víš?", odepsal jsem.
"Řekněme, že mám v kufru bílé boxerky, které nejsou moje.", napsala odpověď. Chvíli jsem jen tupě zíral před sebe. Joe a Kevin z toho samozdřejmě měli vánoce.
,,Nechci to řešit takhle veřejně,dej mi na sebe prosím nějaký kontakt aby jsme to dořešili."Odepsal jsem jí rychle a čekal na reakci.
"Samozřejmě. Máš AIM?", zeptala se.
"Mám.", řekla jsem jen.
"Jmenuju se tam úplně stejně jako tady. Omluv mně, už musím jít.", napsala a já přenechal livechat klukům a místo toho jsem mířil ke svému vlastnímu notebooku, kde jsem si najel na kontakty v AIM. Přidal jsem si C- Jackson přesně tak jak se jmenovala na livechatu, oak už jsem jen čekal až bude online. Uběhlo jen pár minut a C-Jackson byla online.Okamžitě jsem klikl na konverzaci a napsal jí
,,Jseš si jistá že je to můj kufr?"...
"Taky Tě zdravím, ale pokud se jmenuješ Nick Jonas a jsi z Los Angeles, tak je tvůj.", odepsala mi.
,,Jo to je můj kufr,sejdem se někde?Potřeboval bych ho zpět."Odepsal jsem jí a ignoroval jsem poznámku o pozdravu.
,,To jseš takhle ,,příjemnej" pořád?"Přišla mi odpověď.
"Promiň...jenom jsem nervózní. V tom kufru jsou důležitý věci.", odpověděl jsem.
,,V pohodě"Napsala jen,ta holka se mi začínala čím dál tím víc líbit.Podle stylu psaní,na nic si nehrála a nešílela ze mě.
"Jsi jiná než ostatní.", řekl jsem na rovinu.
"Jak to myslíš?", zeptala se.
"Všechny holky - fanynky ze mně pořád šílí. Nechci aby to vyznělo blbě, ale už mně unavuje jak mně stále obletují.", napsal jsem jí.
,,Aha,víš abych byla upřímná já o vás vůbec nic nevěděla.Kdybych neměla tvůj kufr asi by se to ani nezměnilo."Odpověděla mi.
"Abych se přiznal, jsem rád, že se takhle 'výměna' stala. Alespoň poznám někoho, komu nevadí kdo jsem.", odpověděl jsem jí.
"Mimochodem, ty jsi Caroline Jackson že?"Zeptal jsem se.Vzpoměl jsem si totiž na kufr který leží pořád u mě v pokoji.
"To bych řekla :D", odpověděla mi.
"V tom případě mám tvůj kufr.", napsal jsem.
"Tomu říkám náhoda.", odepsala mi.
"Sejdeme se někde?"Zeptal jsem se jí.
"No…jelikož já potřebuju svůj kufr a ty tvůj, tak by to bylo vhodný.", odepsala mi. Připadal jsem si jako naprostej idiot, ona byla v klidu, ale já tady panikařím.
"Co třeba v tom velkym nákupnim centru u nemocnice?", zeptala se mně. Nemocnic tu bylo hodně, ale jenom jedna takováhle kombinace.
"Dobře, tak zítra ve tři odpoledne?", zeptal jsem se.
"Souhlas.", odpověděla pouze.
"Ehm, nešlo by to ještě dneska? Došlo mi, že nemám věci."Napsala mi rychle.
"Dobře. Teď hned?", zeptal jsem se.
"Fain"zněla odpověď.
"Dobře. Jsem tam za 10 minut.", řekl jsem jí.
"Já jsem v podstatě tam.", odpověděla mi.
"Tak mě čekej"Napsal jsem jí a odhlásil se. Jelikož nemám žádný věci musím jít v tom, co mám na sobě. Napsal jsem klukům vzkaz, že si jdu pro kufr a co nejrychleji se snažil dostat na zmíněné místo. Nasedl jsem do svého černého mustangu a jel směr nákupní centrum. Už z dálky jsem viděl nějakou dívku s obrovským kufrem. Poznal jsem v něm ten svůj. Zastavil jsem na parkovišti, a co nejrychleji k ní doběhl. Čím víc jsem se přibližoval tím víc, jsem v ní poznával tu dívku z letadla. Zastavil jsem se asi5 metrů
od ní. Byla ještě krásnější, než předtím. Vzal jsem všechnu odvahu, co jsem měl a došel až k ní.
"Ehm…ahoj…Caroline.", oslovil jsem jí.
"Ahoj" odpověděla mi stydlivě a lehce se začervenala.
"Eh…myslím, že máš můj kufr.", řekl jsem po chvíli trpaného ticha.
"No, myslím, že ty máš ten můj"Zasmála se krásným zvonivím smíchem.
"Ach ne.", plácl jsem se do čela.
"Co se stalo?", zatvářila se nechápavě.
"Nechal jsem ten kufr doma.", přiznal jsem.
"Hele…napadlo mně…nechceš třeba, že bychom pro něj zajeli spolu, já bych si rovnou odvezl kufr a potom bych Tě zavezl domů?", zeptal jsem se jí.
"Ehm jasně, proč ne"Bylo poznat, že je v rozpacích. Auto jsem nechal jek kousek odtud. Celou cestu jsme měli o čem mluvit. Dozvěděl jsem se, že má cukrovku stejně jako já. Taky že ráda skládá, což mě dost překvapilo. Když jsem chtěl, aby mi něco zazpívala tak ale byla proti. Když jsme konečně dorazili k hotelu rychle jsem vystoupil a šel jí otevřít dveře od auta. Všiml jsem jí, že jí to překvapilo.
"Copak…tam od kud jsi, nemáte takové džentlmeny?", zasmál jsem se.
"Ne…spíš se všichni bojí projevit jakoukoli náklonnost.", začervenala se.
"Aha"Na tohle jsem už neměl co dodat. Když jsme procházeli recepcí, lidi na nás dost divně koukali. Jasně, byli zvědaví, koho si to Nick Jonas vede do hotelu ještě se zavazadlem v ruce. Muselo to vypadat dokonale. Když jsem chtěl nastoupit do výtahu, Carol znejistěla.
"Děje se něco?"Zeptal jsem se jí.
"Já jen. Mám klaustrofobii."Koukla na mě omluvným pohledem. Pousmál jsem se, chytil ji za ruku a přivinul k sobě. Všiml jsem se, že se trochu uklidnila. Otevřel jsem dveře od našeho apartmá a nechal ji, ať vstoupí první. Všiml jsem si Kevinova a Joeova překvapeného pohledu. Jen jsem pokrčil rameny a rychle je představil. Zase jsem vzal Carol za ruku a vedl jí do svého pokoje. Joe si mě ještě odchytil.
"Asi taky začnu cestovat hromadnou dopravou"Zasmál se. Já se jen ušklíbl a šel za Carol. Jakmile jsme vešli do mého pokoje, Carol se hned přihnala ke svému kufru, otevřela ho a zespod vytáhla malý sešítek.
"Je tady.", povzdychla si úlevou.
"Co to máš?", zeptal jsem se.
"Ale nic.", schovala to za zády.
"Mně to můžeš ukázat.", nastavil jsem ruku.
"Ne…", odporovala. Nastavenou rukou jsem jí chytl kolem pasu a druhou jsem z pod jejích zad vytáhl malý, potrhaný sešit. Rozevřel jsem ho a divil jsem se tomu, co vidím. Byla v něm napsaná písnička…
Remote, two hearts Sander through the darkness.
You reflected me in a dream,I don't find solace.
You are my prince, but I am only common girl which is in love with you!
In the darkness calling your name,and in the distance I see past.Standing on the edge of paths in a white dress with a veil....
And the shay stops,on the way to the castle.
And I've waited one to live my fairy-tale.
Beaming light and the entire perquet is empty.
Something like this could start a novel called you and me...
But if you want to know everything so I'll tell...
Say something they feel every time you're leaving...
"T-to jsi napsala ty?", zeptal jsem se se svou rukou stále obmotanou kolem jejího pasu.
"N-no j-já…jo"Řekla a začervenala se.
"Páni…je to…úžasná písnička…", uznal jsem se zadrženým dechem.
"Díky."Poděkovala a očima těkala mezi mou rukou na jejím boku a sešitem.
"Jo promiň.", uvědomil jsem si a sundal ruku, z jejího boku.
"V pořádku"Dodala spíše pro sebe ale já to stejně slyšel…
--Z pohledu Caroline--
Nehodlala jsem se vzdát bez boje a sešit mu jen tak dát do rukou. Ovšem jakmile mně chytil kolem pasu, nebyla jsem schopna jediné známky odporu. Celým tělem mi od konečků jeho prstů projel elektrický proud a v žaludku jsem cítila motýlky. Nejdřív na sešit koukal s otevřenou pusou a pak se mě zeptal, jestli jsem to opravdu napsala já. Už už jsem měla na jazyku nějakou tu sarkastickou poznámku, ale něco mi zabránilo v tom, abych ji použila. Samozřejmě, že jsem to napsala já…né, našla jsem to někde v kontejneru a líbilo se mi to, tak jsem si to vzala. Nick si zřejmě uvědomil kde má ruku a tak jí rychle stáhl. Mrzelo mě to, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát.
"V pořádku.", pípla jsem tiše, ale on to asi stejně slyšel.
"Co?", zeptal se udiveně.
"Ale nic.", řekla jsem a odvrátila pohled. Ucítila jsem jeho ruku pod bradou a náhle si otočil můj obličej tak, abych mu viděla do očí.
"Co jsi říkala?", zeptal se znovu. Z té blizkosti se mi sevřel žaludek. Motýlci v břiše je možná naivní metafora,v tuhle chvíli ale moc přesná.
"J-já…asi bych měla jít.", snažila jsem se mu vysmeknout.
"Ne, počkej prosím"Dodal rychle. V jeho hlase jsem slyšela naléhavost.
"Proč?"
"Já…líbíš se mi.", zopakoval scénku z letiště.
"Nicku, nechci být neomalená, ale neznáš mně ani den.", zakroutila jsem hlavou.
"Ale máme čas se poznat", odporoval mi.
"Být tebou bych si nedělala zbytečné iluze. Ani jeden neevíme o tom druhém ani kapku, nikdy v životě jsme se neviděli, nevíme, kde ten druhý bydlí, nemáme na sebe ani čísla. Jsme každý rozdílný…vždyť…podívej se na sebe…ty…ty jsi celebrita…a co jsem já? Nula…naprostá nicka, co je ráda za každou babku.", rozhodila jsem rukama.
"Nemělo by to ce-"Chtěla jsem pokračovat, ale Nick mě umlčel polibkem. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale vsunula jsem svou ruku do jeho jemných kudrlinek a druhou rukou jsem si ho přitáhla za týl. On ty své přesunul na můj zadek a přitiskl k sobě ještě víc a já ucítila něco pevného a tlačícího, na můj podbříšek.
"J-já nemůžu.", odtáhl se po chvilce.
"Chápu…neznáš mně.", sklopila jsem pohled.
"Tak to není…ale váže mně takový 'slib'. Nemůžu dělat TO dokud se neožením.", osvětlil mi situaci.
"T-to jsem nevěděla, promiň.", pípla jsem stydlivě.
,,Už bych měla opravdu jít."Sklopila jsem pohled.
"Čeká Tě doma někdo?", zeptal se.
"Ne…jsem tu sama.", odpověděla jsem nechápavě.
"V tom případě nechápu, kam spěcháš.", usmál se takovým tím šibalským úsměvem a znovu si mně k sobě přitáhl.
"Čeká Tě doma někdo?", zeptal se.
"Ne…jsem tu sama.", odpověděla jsem nechápavě.
"V tom případě nechápu, kam spěcháš.", usmál se takovým tím šibalským úsměvem a znovu si mně k sobě přitáhl.
"Ehm…a kde máte koupelnu?", zeptala jsem se stydlivě.
"Ukážu Ti jí.", řekl spiklenecky a táhl mně někam za ruku.
"Kluci! Carol u nás přespí.", zavolal pouze a šli jsme dál. Jen co se dveře zaklaply, natlačil mě na stěnu a hladově políbil. Najednou jako bych dostala elektrický šok. Obmotala jsem kolem něj svoje nohy a znovu vsunula jednu ruku na jeho týl. Oba dva jsme potřebovali cítit blízkost toho druhého a byli jsme si toho dobře vědomi. Hladil mě po celém těle. Každý dotek byl jako náboj s 1000 volty. Nick přesunul svoje ruce na můj zadeček.
"N-Nicku, co tvůj slib?", vykoktala jsem mezi vzdychy.
"Nechci čekat, nemůžu, jsi nádherná", zašeptal mi do ucha a skousl ušní lalůček. Tělem mi projel další elektrický šok. Svou rukou jsem sklouzla k pásku u jeho kalhot. Obratně jsem ho rozepnula a potom vklouzla dovnitř a přes trenky se dotkla jeho už tak dost velké chlouby. Zanaříkal. Posadil mě na umyvadlo a roztrhl mi kalhotky. Měla jsem sukni, takže to šlo snadno.
"Ty byly moje oblíbený.", zesmutněla jsem, ale odmítala se ho pustit.
"Koupím Ti nový.", zašeptal a přitiskl své rty na můj krk. Skousával jemně kůžičku na mém krku a rukou se dotýkal mého nejcitlivějšího místa. Nehodlala jsme dál nečinně sedět na umyvadle. Pokynula jsem mu, aby nadzvednul ruce a stáhla mu jeho bíle triko. Jakmile jsem uviděla jeho vypracovanou hru%d nestačila jsem třeštit oči. Přitiskla jsem se znovu na něj a rukama nahmatávala každý záhyb jeho svalů. Vzala jsem za okraje jeho boxerek a stáhla je. Naskytl se mi opravdu krásný pohled. Oběma rukama jsem uchopila jeho kamaráda do jemného stisku a pumpovala s ním nahoru a dolů. Odpovědí mi byli jeho hlasité vzdychy. Po chvíli jsem ho přestala trápit a znovu se k němu natiskla a při tom jsem znovu propletla naše jazyky. Hladil mě po celém těle. Třel vnitřní stranu stehen občas se dotkl mého nejcitlivějšího místa. Zřejmě si všimnul toho, že mám na sobě stále tričko. Jedním rychlým pohybem ho ze mně stáhl. Podprsenka letěla hned po něm. Stydlivě jsem sklopila pohled.
"Jsi krásná"Zdvihl mi hlavu do jeho úrovně a políbil. Jen jsem se usmála se znovu se k němu natiskla. Jak jsem brzy pocítila jeho chlouba už se stačila rozrůst do gigantických rozměrů.
"Opravdu to chceš?"Zeptal se mě ještě pro jistotu.
"Ano"odpověděla jsem pevně. Jisté pochybnosti tu ale byli, Nick jako by je vycítil a šeptal mi uklidňující slova. Věty jako jak jsem krásná a dokonalá, ovšem mému vzrušení jen napomáhaly k tomu, aby se dále zvětšovalo.
"Budu opatrnej"Zašeptal, než ke mně poprvé přirazil. Pocit jaký jsem teď prožívala, se nedal s ničím srovnat. Pocítila jsem rozkoš, jakou ještě nikdy v životě. Všechno ve mně vřelo a já měla pocit, jako bych se měla roztříštit blahem. Tušila jsem, že už jen pár přírazů a budu na pokraji blaha. Vyhledala jsem Nickovy rty a spojila s nimi ty moje. Najednou ve mě něco vybuchlo. Hlasitě jsem do polibku zanaříkala a zaryla nehty do Nickových zad. Cítila jsem teplo, rozlévající se po mém těle. Tiskla jsem se k Nickovi, co nejvíc to šlo. Pak už jsme spolu jen vydýchávaly první orgasmus.

Someone changed my bag! 0.1

29. května 2010 v 10:00 | Makuška * & Doms_ |  Someone changed my bag!
Jmenuji se Caroline Jacksonová a brzy mi bude 17 let. Rodiče mi chtěli k narozeninám dát něco speciálního, proto vybrali nějaký zájezd k moři. Pojedu tam sama, avšak jen pod podmínkou, že jim každý večer budu volat, jak na tom jsem. Docela jsem se tam těšila, jelikož jsem měla jet do slunného Řecka. Tak daleko od domova jsem sama nikdy nebyla. Vždy maximálně do školy a zpátky...
,,Půjdu si lehnout"Zakřičela jsem na mámu a zalehla.Zítra musím vztávat brzo. Odpovědí mi bylo zahučení. Jen co jsem zalehla okamžitě jsem usnula. Zdál se mi nádherný sen... Z nádherného snu se ale vyklubala noční můra. Probudila jsem se s křikem. Ve snu jsem si na začátku jen tak ležela na pláži, při západu Slunce. Najednou se ke mně někdo posadil. Byl to kudrnatý kluk. Vypadal jako anděl. Avšak nedokázala jsem v něm nikoho rozpoznat, Začal se ke mně přibližovat a já nevím proč, jsem neuhla. Něžně mně políbil na rty...pak sen znenadání přeskočil na úplně jinou část. Seděla jsem v prostorné místnosti na červené pohovce. Vedle mně ten kluk...akorát trošku...starší. A na zemi se plazilo...MIMINO!
"Miláčku. Myslím, že Joe potřebuje přebalit.", políbil mně ten kluk na krk. Zděšeně jsem se probudila. Zjistila jsem že mám za 3 minuty vztávat.Vzala jsem si tedy vše co bylo potřebné k mému zkrášlení a vydala se do koupelny. Vlasy jsem si vyžehlila a jemně se namalovala. Potom jsem přešla z5 do pokoje, přesněji ke skříni. Vybrala jsem si černé tílko a bíle roury. K tomu jsem si vzala velké sluneční brýle. Bylo to decentní, ale nakonec to vypadalo celkem přijatelně.
,,Musíme jet"Ozvalo se zezdola.Ani jsem si nevšimla že jsem jen líčením a oblíkáním strávila hodinu a půl.
"Už jdu!", zavolala jsem. Vzala jsem kufr do jedné ruky a do druhé jsem popadla kabelku. Seběhla jsem schody. Samozřejmě bych tohle nemohla zvládnout bez nějakého toho úrazu. Zakopla jsem o svou vlastní nohu a skutálela jsem se až dolů.
"Jsi v pořádku?", vykoukla na mě mamčina hlava zpoza dveří do předsíně. Na letiště jsme přijeli tak akorát.Nebyli žádné potíže takže letadlo mělo spoždění jen 20 minut. Než jsem se konečně dostala do východu pro cestující, dostla jsem několik kázání od mamky, ohledně toho, že se musím chovat zodpovědně, než přejdu přes přechod, že se mám 3x rozhlídnout, jakmile dojdu na hotel, mám jít do pokoje a zamknout se na všechny západy...dále jsem to radši neposlouchala, jen horlivě přikyvovala na všechno, co řekla. Nasedla jsem do letadla a narvala si sluchátka do uší.Konečně klid.Pomyslela jsem si. Po pár hodinách jsem nakonec usnula. V uších mi stále vyhrávala hudba. Možná to trošku ovlivnilo mé sny. Znovu se mi zdál ten samý sen. Nevím, co to znamená, doufám, že je to pouze schoda náhod. Sama sebe jsem přinutila k probuzení a potom jsem už radši oči nechávala otevřené.
,,Zapněte si prosím pásy,za několik minut přistáváme"Slyšela jsem hlas letušky. Udělala jsem jak mi poručila, jelikož jsem nechtěla skončit rozplácnutá někde ve předu. Zapnula jsem si tedy pás a už jen čekala, až letadlo přistane a letuška dá pokyn k vystoupení.
--z pohledu Nicka-
Probudil mě pokyn letušky aby jsem si zapl pás. Měli jsme nějaký koncert v Řecku. Nechápal jsem, proč jsme nemohli letět soukromym letadlem. Ovšem mělo to i své výhody. Hned na začátku jsem si všiml jedné holky, která seděla před námi. Skoro celou cestu spala. Pak se najednou probudila a zatřepala hlavou a upřela pohled z okna na ubíhající krajinu. Byla docela hezká. Dobře...hodně hezká. Když letadlo konečně přistálo co nejrychleji jsem se odtud snažil dostat.,,Au nemůžeš dávat pozo-"Křikla na mě holka z letadla když jsem do ní vrazil.Něco jí ale zabránilo mluvit dál.
--Z pohledu Caroline-
Nějakej idiot do mě na letišti vrazil.Nebyla bych to já abych ho pořádně neseřvala.Ovšem když jsem se mu podívala do očí...Jako by přestalo všechno kolem existovat. Protřepala jsem si hlavu.
"Děje se něco?", zeptal se ten kluk.
"Ne dobrý, jenom dávej pozor na cestu.", řekla jsem a otočila se k odchodu.
--Z pohledu Nicka-
Ještě chvíli jsem jen stál bez hnutí,byla opravdu krásná. A zdálo se mi to,nebo mě nepoznala?
"Počkej...omlouvám se.", chytl jsem jí za loket. Vysmekla se mi.
"Řekla jsem, že je to dobrý.", zasmála se krapet nervózně a čekala na mou reakci.
,,J-já,měl bych jít"Místo abych ji někam pozval jsem se takhle blbě vymluvil...
"Chováš se takhle divně pořád, nebo co se s tebou děje?", doběhla mně po chvíli.
,,Ne,jen oře holkama co se mi líbí"Řekl jsem ji narovinu a nechal ji tam stát. Namířil jsem si to rovnou k eskalátoru se zavazadly. Počkal jsem si na svůj kufr. Pak jsem uviděl velkej černej, přesně takovej jako mam já. Sebral jsem ho bez toho, abych se podíval na cedulku se jménem a už jsem si to odcházel k východu. Chytl jsem si taxi.Konečně jsem si připadal aspoň na chvíli jako normální člověk. Mělo to alespoň jednu výhodu letět hromadným letadlem a ne tím soukromým. Zase jsem se po dlouhé době dostal pořádně mezi lidi. A ta holka..škoda, že jsem si na ni nevzal číslo. Je to zřejmě jediná osoba ženského pohlaví, která nebere ohledy na to, že jsem celebrita. --Z pohledu Caroline-
Když jsem se konečně dostala do hotolu na nic jsem nečekala a šla jsem se ponořit do horké vany.Měla jsem čas přemýšlet o tom klukovi z letiště.
,,Tohle asi nebude moje,leda že by máma měla strach aby ode mě kluci neodcházeli naostro"Nad touhle myšlenkou jsem se musela ušklíbnout.Vždy mě měla za děvku i přes to že jsem s nikym ještě nic neměla. Moje máma byla vždy velice zvláštní, ale i přesto Vám dokázala naslouchat. To je ale zas jiná kapitola. Zase jsem boxerky složila a vložila do kufru. Abych se ujistila o tom, že kufr doopravdy nebyl můj a mamka neměla strach o to, aby ode mně kluci neodcházeli bez některé části oblečení, podívala jsem se na cedulku.
"Nick Jonas - Los Angeles.", přečetla jsem nahlas. Tohle opravdu nebyl můj první síť kterou jsem našla. Chvíli to trvalo, ale jakmile mi naskočila alepoň jedna čárka u signálu, najela jsem si na google a zadala jsem přesně to co bylo ne cedulce: Nick Jonas . Los Angeles. Divila jsem se kolik odkazů se mi ukázalo. Úplně nahoře se mi objevilo: Nemysleli jste 'Jonas Brothers'? Klikla jsem na odkaz a objevilo se mi dalších asi milion odkazů. Když jsem se koukla na jejich foto znejistěla jsem. Byl tam vyfocnej ten kluk z letiště. Musím uznat že ve skutečnosti je ještě hezčí než na fotkách. Dozvěděla jsem se že dneska v 7 večer mají live chat. Dobrá příležitost jak mu dát vědět když na něj nemám žádnej kontakt. Do 7 bylo ještě dost času a v letadle jsem se moc dobře nevyspala. Chtěla jsem si jít lehnout ale došlo mi že tu vlastně nemám nic na sebe. Vyslíkla jsem se tedy do spodního prádla a nechala se unýst do říše snů.-------Když jsem se probudila bylo něco málo po šesté. Oblíkla jsem se do jediného oblečení které tady mám a zapla noťas. Pro jistotu jsem ho dala i nabíjet. Jelikož jsem měla dost času pustila jsem se nějaké písničky od nich. Nejvíce se mi asi líbila ,,a little bit longer" Dozvěděla jsem se že je o cukrovce což mě ještě víc dostalo. Takže Nick má cukrovku 2.tipu stejně jako já. Tolik poznatků v jednom dni bylo na mně trochu moc. A to jsem ještě nevěděla, co mě bude čekat na live chatu. když už se blížila 7 hodina najela jsem na stránky kde měl být ten live chat. Pak už jsem jen čekala až tam Jonas Brothers přijdou.
--Z pohledu Nicka-- Jakmile jsem se dostal domů, šel jsem si vybalit. Otevřel jsem kufr a vytáhl první věc, co byla nAa vrcholu. V tu chvíli se rozrazily dveře do mého pokoje:

My love from school 0.4

29. května 2010 v 9:57 | Makuška * |  My love from school
My love from school 0.4
"Ahoj znovu.", pozdravila jsem ho, když jsem k němu přišla.
"Nazdar..", platil mi a otevřel mi dveře, o které se opíral. Ochotně jsem se posadila do jeho nablískaného auta a čekala, až se Nick posadí na své místo.
"Tak.. jedem.", řekl a nastartoval motor.
"Nicku?", prolomila jsem po chvíli téživé ticho.
"Co?", zeptal se.
"Nechci být neomalená.. ale.. čím to je.. že.. že si mně tak všímáš?", otočila jsem se na něj. Náhle sjel na kraj silnice a prudce zabrzdil. "Všimla jsem si, že se s ostatními ve třídě moc nebavíš..", pokračovala jsem.
"Máš dobrej rozhled..", pokýval hlavou.
"Fajn.. jestli mi to říct nechceš..", povzdychla jsem si.. Poznám, když člověk uhýbá od tématu.
"NE.. tak to není.", zarazil mně.
"A jak si to mám teda vyložit?", zeptala jsem se.
"Opravdu to chceš vědět?", ujišťoval se.
"Jasně..", pokrčila jsem rameny.
"Připadáš mi jiná.. jinačí než ostatní holky.. taková.. že Ti můžu věřit.. můžu Ti cokoli říct a ty to všem nevyzvoníš, jako by to udělaly jiné..", řekl a podíval se na mně.
"Páni..", vydechla jsem. "Tohle mi ejště nikdo neřekl.", dokončila jsem.
"Asi k tomu neměl příležitost.", usmál se na mně.
"Asi ne..", úsměv jsem mu oplatila.
"Připadá mi, Jakobech Tě znal celý život.. a to jsem Tě viděl poprvé včera.", řekl ještě.
"Já Tě znám.. asi 3 roky.", zasmála jsem se.
"To je možný.", zasmál se se mnou.
"Asi bychom už měli jet.", řekla jsem po chvíli.
"Jo.. jasně.", řekl a znovu nastartoval motor. Nic.. Zkusil to znovu.. Zase nic. "Asi budeme muset jít pěšky.", povzdychl si.
"Co se stalo?", zeptala jsem se.
"Nemáme benzín.", oznámil mi.
"Ach ne.. Nestihneme vyučování.", složila jsem obličej do dlaní.
"A komu to vadí?", zasmál se.
"Třeba.. Petersonový?", řekla jsem jméno naší profesorky.
"Tý možná.. ale já jsem JONAS.", zvýraznil svoje slavné příjmení.
"Jo to seš… tak už pojď ty můj Jonasi.", zasmála jsem se a vystoupila z auta. Nick udělal po mém vzoru a potom otevřel kufr od auta Vyndal z něj naše tašky a já si chtěla od něj tu svou vzít.
"Ne.. tu ponesu já.", řekl odmítavě a přehodil si obě dvě přes rameno. Pak zamkl auto a společně jsme se vydali podél dálnice.

My love from school 0.3

29. května 2010 v 9:57 | Makuška * |  My love from school
My love from school 0.3
Po nějaké chvíli jsem zavřela dveře, zvedla tašku ze země a klopýtavě došla do svého pokoje. Sedla jsem si k počítači a najela si na Nickův twitter a koukla hned na první status: Today is amazing. I´m very happy..
Nemohla jsem věřit svým očím. Jen jsem na to kulila zraky.. ale ne.. to nemůže být pravda.. vždyť jsem jen otravná a vlezlá fanynka, jako každá jiná.
Vypla jsem radši počítač a promnula si spánky. Usoudila jsem, že dneska je toho na mně už moc.. Ještě jedna takováhle událost a hrozí, že se zblázním blahem..
Podívala jsem se na hodiny: 19:00. Škola končila v 6, tudíž k nám jsme jeli alespoň půl hodiny.. Ten čas s ním utekl jako voda.. Neuvěřitelné.
Vzala jsem pyžamo a odešla do koupelny. Dala jsem si dlouhou horkou koupel a znovu zapřemýšlela nad dneškem.. rozhodně to byl nejlepší den mého života.. bezpochyby.
"Chels, Chels.. ty se nikdy nepoučíš.", řekla jsem sama sobě, když moje myšlenky zabloudily k tématu, že by to se mnou Nick mohl myslet i jinak, než pouze s šílenou fanynkou.. ba dokonce i něco víc, než jen z kamarádského ohledu. Vylezla jsem z vany a vypustila vodu. Usušila jsem se ručníkem a oblékla do krátké noční košilky. Vešla jsem zpátky do pokoje a otevřela balkon, ať mi do pokoje proudí čerstvý vzduch. Poté jsem zalehla do postele a oddala se příjemné říši snů.
Všude bylo takové světlo, až to praštilo do očí..
A přesto taková tma, že jsem nedokázala rozpoznat osobu vedle sebe..
Seděli jsme v obdélníkové místnosti, připomínající třídu..
Ovšem byli jsme v ní jen my dva..
Naproti nám byla velká černá tabule..
Kolem nás spousta lavic..
Ale v žádné jediný student.. kromně nás dvou..
Podívala jsem se na svého společníka.. se snahou rozpoznat jeho tvář..
On však žádnou neměl.. nebo mněl, ale já jí nepoznala..
Byla mi velmi povědomá.. avšak né tak známá..
Oba dva jme mlčky seděli vedle sebe a on zarytě sledoval prázdnou tabuli..
A potom..
Jsem se probudila.. Prudce jsem otevřela oči, jelikož mi náhle zazvonil budík.. World war III. Sama pro sebe jsem se usmála. Otočila jsem se na druhý bok.. k mému úžasu tam byl ON.. Usmála jsem se..
"To není možné.. já stále sním..", řekla jsem si v duchu.
"Dobré ráno.", usmál se na mně.
"Doubrou noc..", oplatila jsem mu.
"Noc?", zeptal se tázavě.
"Ano.. já stále spím.. takže nemůže být ráno.. alespoň pro mě.", vysvětlila jsem.
"Proč bys měla spát?", zasmál se tím jeho zvonivým smíchem.
"Přišel by snad samotný Nick Jonas do mého pokoje? Když je celý dům zamčený?", nadzvedla jsem na ten přelud obočí.
"Jak vidíš, jsem tady.. a přišel jsem balkónem.", ukázal na balkonové dveře otevřené dokořán.
"Tak mně štípni.", řekla jsem a nastavila ruku.
"Jak chceš.", pokrčil rameny aa štípl mně. Jeho dotyk mně zabrněl, ale náhle mně ono místo začalo nepříjemně pálit.
"Au..", mnula jsem si zápěstí, do kterého mi štípnul.
"Už mi věříš?", zeptal se se smíchem.
"Tak asi jo.", zasmála jsem se. Náhle mně přejel pohledem a zastavil se někde pod mým krkem. Následovala jsem jeho pohled a zjistila jsem, že výstřih mojí košilky mu umožňuje dcela velký rozhled. Ihned jsem se přikryla peřinou až po krk a zabodla do něj naoko naštvaný pohled.
"Ale no tak.. chtěl jsem se jenom zeptat, jestli nechceš hodit do školy.. a když ty jsi tak krásně spala.. nechtěl jsem Tě budit..", řekl s prosíkem v očích. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet.
"Jo.. jasně. Díky.", usmála jsem se.
"Tak dobře.. už bychom měli pozdravit.. tak.. asi by ses mněla převlíct.", znovu mně sjel pohledem.
"Jo.. tak se otoč.", zasmála jsem se.
"Cože?", zeptal se nechápavě.
"Nebudu se převlíkat před tebou.", vysvětlila jsem. Zakoulel očima, ale otočil se. "Díky..", zasmála jsem se a rychle popadla ze skříně červený roury a černý tílko. V rychlosti jsem to na sebe navlíkla a řekla mu, že se může otočit.
"Páni.. vypadáš.. dobře.", vykoktal ze sebe.
"Díky..", pípla jsem a popadla kartáč. Párkrát jsem s ním prohrábla své hnědé kadeře a mohli jsme jít. "Myslím, že budeš muset jít zase oknem.", řekla jsem mu.
"Proč?", zeptal se nechápavě.
"Protože mojí mámě by zřejmě připadalo divný, že jsi se mnou nepřišel a přitom od nás odcházíš.", vysvětlila jsem.
"Dobře.. tak za 2 minuty před Vaším domem.", řekl a už byl na balkóně. Sama rpo sebe jsem se usmála a vyletěla z mého pokoje. Rozloučila jsem se s mámou, na nohy navlíkla své oblíbené conversky a vyběhla před dům, kde už stálo ono porshe. Nick byl o něj opřený a sledoval, jak k němu pomalu přicházím.

Štěstí v neštěstí 0.4

29. května 2010 v 9:56 | Makuška * & Doms_ |  Štěstí v neštěstí
Pak přiběhla prodavačka...řvala na nás něco v tomhle smyslu: "Tohle zaplatíte!" ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Zíral jsem na tu dívku jak na zjevení...jak mlže existovat něco tak krásného? V tu chvíli, co jsem na ní zíral se na mě taky podívala, ale prodavačka vypěnila ještě víc a my jsme si vyměnili pohledy a nakonec jsme se skáceli v neuvěřitelné vlně smíchu.
Prodavačka se na nás koukala jak na debily...nasadil jsem svůj neodolatelný úsměv a díval se, jak se pod ním baba rozplynula.
"Samozřejmě to všechno zaplatím, nemějte obavy.", řekl jsem svým nejsvůdnějším hlasem.
"Ale to vůbec nemusíte...já to zase pověsím na ten stojan a majitelka se to vůbec nedozví.", řekla a hned se pustila do sbírání oblečení.
Využil jsem té chvilky. "Já jsem Joe.", představil jsem se tý krásce.
"Ehm...já jsem...PANEBOŽE...podepíšeš se mi?", vykřikla najednou. Trochu jsem se uchechtnul. Všimla si toho a skameněla.
"Jasně, kam to bude?", zeptal jsem se. Znělo to trochu úchylně...doufám, že nebude chtít na nějaký intimní místa, i když by mi to tolik nevadilo.
"Ehm...no...já.", zakoktala se, ale pak vytáhla papírek a podala mi ho.
Usmál jsem se a vytáhl fixovku abych se jí mohl podepsat. Když to bylo hotový, zeptal jsem se, jak se jmenuje. Odpověděla, že Alys. Napsal jsem jí tam: S láskou pro Alys, Joe Jonas. Chvíli na to koukala, ale pak jen kuňkla ahoj a chtěla odejít. Naštěstí se mi povedlo ji zastavit.
"P-počkej...dáš mi číslo?", zakoktal jsem se.
Asi musela bejt celá vedle z toho, že po ní chce číslo Joe Jonas, ael vytrhla mi fixovku z ruky a na další papírek, který vytáhla z kapsy, naškrábala úhledným písmem její mobilní číslo.
"A kdy se zase uvidíme?", zeptal jsem se.
"Brzo...a navíc, máš moje číslo.", řekla a byla pryč.
Musel jsem se usmát a také jsem se vydal na cestu. Nakupovat budu zejtra...no co...hlavně abychom se zase co nejdřív potkali.
---Alyson---
Šla jsem parkem a pořád na to myslela...Joe po mě chtěl číslo! Došlo mi, že domů sama nedojdu, tak jsem si zavolala taxi.
Dojeli jsme na t en rh, kde jsem mu řekla ať mě vyhodí. Zaplatila jsem a vydala se k domu. Nikdy jsem si nevšimla, jak je ta ulice temná. Všude jakoby na mě čumělo milion očí a čekalo na každý můj neopatrný pohyb. Nikdy jsem nebyla člověk, co by se jen tak něčeho bál, ale tohle...měla jsem zvláštní pocit.
Uslyšela jsem kroky a zrychlyla tempo. Bála jsem se otočit, ale zvědavost mi nedala. A to byla moje největší chyba. Pro následovatel byl v mžiku u mě a chytil mě za loket abych se mu nemohla vysmeknout. Chtěla jsem začít křočet, ale hlas se mi zasekl.
"No vidíš, jestli budeš celou dobu takhle hezky zticha, nebude to tolik bolet."m zachechtal se ten muž. Ten chlap byl snad o 4 hlavy větší než já a příšerně páchnul. Musela jsem se nějak zachránit. Kopla jsem ho do dost choulostivejch míst a doufala, že stihnu utýct, ale opak byl pravdou, naštval se ještě víc. Znovu mě chytil a když ze mě chtěl strhat triko...oběvila se tam další postava, která se napřáhla pěstí a uhodila ho do obličeje.
Byla jsem zmatená a nevěděla co dělat, jeden hlásek mi radil abych utekla a už se neohlížela, ale druhý mi říkal, že tam mám zůstat. Zvolila jsem kompromis a schovala se za nedalekou poelnici.
Bylo to celkem napínavý, každou cjvíli vyhrával někdo jiný ale nakonec přeci jenom vyhrál můj zachránce ale...je to vlastně můj zachránce? Co když je tu ze stejného důvodu jako ten předtím? Začal se ke mě přibližovat a já pomalu poznávala jeho obrysy. Ulevilo se mi.
Byl to Joe...nikdy bych do něj neřekla, že má takovou sílu aby přepral dospělého chlapa.
Ale kde se tu vzal? Né a ní se zbavit té otázky.
Všimla jsem si, že mu stéká slabý pramínek krve od pusy po bradě.
"Pojď, k nám, ošetřím Ti to.", řekla jsem bez poděkování, pozdravu...bylo to prvníí, co mě napadlo. Jen kývl hlavou a šel za mnou.
"A děkuju.", řekla jsem mu po minutě ticha. Šli jsme tiše vedle sebe. Nikdo nevydal ani hlásku.
DOšli jsme před naší zahradu. "Umíš lézt po stromech, že jo?", zeptala jsem se. Čekala jsem jakoukoli reakci, ale ne výbuch smíchu.
"Díváš se na držitele bobříka odvahy...musel jsem překonat daleko horší překážky...strom zvládnu levou zadní.", zasmál se.
"Jistě...Mr. Danger, co?", zasmála jsem se i já.
Po chvilce nepřetržitého smíchu jsem přelezla zádku a Joe za mnou.

Štěstí v neštěstí 0.3

29. května 2010 v 9:55 | Makuška * & Doms_ |  Štěstí v neštěstí
I ten autogram na kousku papíru bylo lepší než nic! VIm, že třeba vytetovaný na zadku by bylo lepší, ale jak jsem řekla...nebo možná neřekla...hodlám sbalit Nicka Jonase...tím pádem pořebuju udělat nejdřív co největší dojem!
Chtělo by to změnu...máma se dnes vrací, takže půjdu žebrat o peníze!
--VEČER--
"Mami, potřebovala bych pár drobných na kadeřníka.", začla jsem opatrně.
"Kolik by to asi mělo být?", zeptala se mě.
"Počítám takových...2000 dollarů?", zeptala jsem se a čekala sprda. Mamka vytáhla peněženku a začala přepočítávat. Pak si jen povzdychla a vytáhla platinovku.
"Menší nemám...klidně si jí nech, ale hlavně moc neutrácej!", no tak ohle je lepší než jsem očekávala! Jen jsem zalezla do pokoje, začala jsem křičet...musela jsem ze sebe nějak dostat tu radost.
Jelikož se pomalu blížilo k půlnoci, usoudila jsem, že je docela pozdě na to, jít nakupovat, ale zítra zase bude možná moc pozdě, na to, něco sehnat.
Jediná možnost byl ten nejdražší krám ve městě...jsou tam nonstop, ale je to tam na náš vkus až moc předražený...mají tam i vyzážisty, kteří Ti řeknou, co přesně Ti sedí.
Jmenuje se to tam STAR SHOP. I jméno napovídá, že tam chodí většina celebrit.
Problém ale byl, že mě mamka v tuhle dobu nikam nepustí.
Zvolila jsem cestu oknem...ještě, že tam je ten strom...zasekla jsem se někde uprostřed a zahlédla jsem v okně mamku, která se zrovna otáela mým směrem...rychle jsem seskočila ale spadla jsem na zadek až to zadunělo...tohle nemohla přeslechnout!
Rychle jsem se přitiskla ke stromu...jelikož měl mohutné větve, zezhora na mě nebylo vidět.
Máma jen zakroutila hlavou a dál pokračovala v chůzi.
Ulevilo se mi. Obratně jsem se vyšplhala na zídku, která oddělovala naší zahradu a chodník a seskočila jsem na druhou stranu.
Ale při mé smůle jsem zjistila, že jsem si nechala klíčky od auta doma na stole...nezbývalo mi nic jinýho, než jet taxíkem.
Zavolala jsem si taxík na roh naší ulice...kdybych postávala před naším domem, bylo by předvídatelné, kdyby si mě mamka všimla.
Taxík tu byl hned. Nadiktovala jsem adresu a mohli jsme jet.
Trvalo to sotva 10 minut, než jsme dojeli na to posvátné místo.
Skontrolovala jsem, jestli mám všechny věci, mojí oblíbenou čiností je nechávat věci v taxíku. Vystoupila jsem a protože zastavil přímo naproti vchodu, ned jsem vešla. Připadala jsem si jako celebrita.
Vevnitř jsem hned přiskočila k prvnímu stojanu až jsem ho skoro převrhla...k mojí smůle na druhé straně stál další člověk.
"Promiň, strašně se oml...", zasekla jsem se v půlce věty když jsem zjistila kdo tam stál. Byl to samotný Joe Jonas...neříkámže je lepší než Nick, ale taky bych se nechala obejmout.
--JOE--
Vážně úžasnej den! Nejdřív se Nick vrátí z obchodu, že máme k snídani sníst vafle a teď na mě nějaká holka vysype všechno oblečení ze stojanu.
Chtěl jsem na ní začít ječet, co si to dovoluje, ale nějak jsem se sekl...byla strašně krásná.
"Ehm...to nic.", řekl jsem zmateně.

Love is the only one 0.4

29. května 2010 v 9:54 | Makuška * & Doms_ |  Love is the only one
,,Nechceš se někam přesunout?"Zasmál se Nick když Em zalezla.
"Máš na mysli něco speciálního, nebo jenom NAŠÍ kabinku?", přejela jsem dlaní po jeho vypracované hrudi. ,,Kam by jsi chtěla ty?"Vyzvedl mě do náruče a zatočil se mnou. "Jaktože máš takovou radost?", zasmála jsem se když mně znovu postavil na zem. ,,Miley na nás nekouká moc přívětivě."Zasměje se Nick.Já ale moc nadšená nejsem. Vedle ní stál Mitchel, ještě teď s bolestivým pohledem, od toho, jak mu Nick vrazil pěstí. Najednou jakoby nám chtěla Miley něco dokázat, nalepila se na Mitchela a jazyk měla někde až v jeho krku. Byli na sebe nalepení jako dvě pijavice.. jak odporné. Absurdně jsem se zasmála a věnovala Nickovi pusu na Jemu to ovšem jak vidno nestačilo, chytil si mně za bradu a otočil k sobě tak, aby se mi mohl z příma dívat do očí. Pomalu se ke mně začal přibližovat až jsem ucítila jeho horký dech dorážející na můj krk. V břiše mně podivně zašimralo až se naše rty konečně setkaly. Vsunula jsem ruce do jeho kudrlinek a on těmi svými začal třít má záda. ,,Myslim že tady to není zrovna vhodný."Zasmála jsem se do polibku. "Pusa sem tam neuškodí.", odtáhl se ode mně, naposledy otřel svůj nos o ten můj, chytil mně za ruku a šli jsme vstříc davu křičících fanoušků.
Všichni na nás divně pokukovali.Po chvíli Nickovi někdo zaklepal na rameno.,,Ahoj Nicku"Zamrkala svůdně Miley. "Sbohem Miley.", odsekl nenávistně, vzal mně za ruku a táhl mně pryč. Když jsem se ohlídla, spatřila jsem Miley, jak naštvaně kouká na místo, kde jsme před chvílí stáli. ,,Kam jdeme?"Usmála jsem se na Nicka.,,Někam kde budeme mít soukromí"Šibalsky se zasmál. Ani jsem se nenadála a seděla jsem ve vytepleném autě na místě spolujezdce. V žaludku jsem cítila nepopsatelné napětí. Nick mně vezl do neznáma a přesto, že ho znám pouze jeden den, nebála jsem se.. Když jsme zastavili nemohla jsem to tam rozezeznat.
Stáli jsme na  okraji cesty a před námi se tyčila nevelká nádherná louka. Nick mně chytil z obě ruce a přitisknul na svou hruď. Slyšela jsem každý záchvěv jeho srdce, každý jeho nádech. Cítil jsem každý záhyb jeho těla, do čehož počítám i velkou bouli v jeho rozkroku.
,,Co ti to tady vyrostlo?"Zasmála jsem se a přejela mu rukou po rozkroku.      Zavzdychal a potom mi zašeptal přímo do ucha, až jsem se zatřásla: "Nemůžu za to, že mně tak vzrušuješ.", a poté skousl můj ušní lalůček. ,,Takže za to vlastně můžu já?"Řekla jsem ale znělo to jako skřek.
"Za co?", zeptal se nechápavě. .,Za to co máš v kalhotech"Zasmála jsem se. "No.. v podstatě jo.", pokrčil rameny a natiskl si mně k sobě ještě víc.¨
,,Kde že jsme to předtím skončili?"Zeptala jsem se do polibku.
Jemně mně uchopil do náruče a přenesl k autu. Posadil mně na vysokou sedačku velkého džípu a já obmotala nohy kolem jeho pasu. Přitiskla jsem svá ústa na ta jeho a začala tak vášnivou bitvu, odehrávající se, mezi našimi jazyky.
,,Chci tě"Zavzdychal Nick a začal si sundavat košili. Naskytl se mi opravdu krásný pohled na jeho svaly. Postihlo mně neovladatelné nutkání dotknout se jich. S roztřeseným dechem jsem přesunula své ruce na jeho hruď a skoumala každý její záhyb. ,,Něco bych ti chtěl dát"Šeptl Nick když jsem se od něj odtrhla.
"Co?", usmála jsem se na něj.
,,Překvapení"Zazubil se a něco v autě hledal.

Love is the only one 0.3

29. května 2010 v 9:53 | Makuška * & Doms_ |  Love is the only one
"EM!", vykřikla jsem radostně. "Chtěla bych Ti někoho představit.", řekla jsem. Chytila Nicka za ruku a vytáhla ho z kabinky.
"Pááni!", zahvízdla Em.
"Coje?", zasmála jsem se.
"Vyto máte ale hodně divoký.", řekla a nepřestávala tupě zírat. Nechápavě jsem se podívala na Nicka a pochopila jsem. Kolem pusy měl celkem velký nános rtěnky a v jeho rozkroku se rýsovala 'menší' boule.
,,A-aha"Zasmála jsem se nervozně.
"Tak...já Vás tu nechám.", řekla Emily s potutelným úsměvem.
,,Super"Prohodil Nick s šibalským úsměvem a přitáhl si mě k sobě.
"Já jsem ještě neodešla.", zasmála se Em ode dveří.
,,Ale už by jsi mohla"Zasmál se Nick a nenápadně jí naznačil aby odešla.
"Dobře. Odcházím. Už jsem prakticky venku. Sbohem.", říkala a pomalým krokem se ploužila ze dveří.
"Em.. už běž.", zasmála jsem se směrem k dírce, která zůstala ve dveřích. Když zabouchla dveře viděla jsem jí šmírovat za oknem.
,,Tak to má smůlu holka"Zasmál se Nick a vedl mě do kabinky.
Jakmile za námi zamknul dveře, znovu se na mně 'vrhl'. Líbal mně s větší vášnivostí, než předtím, s větší sebejistostí. 
,,Ještě že tu jsou tal luxusní záchody"Zasmála jsem se do polibku.
"Mmm..prostorný.", řekl a přitiskl mně ke zdi kabinky.
,,Nicku"Vydechla jsem jeho jméno.Ovšem při našem štěstí nás zase někdo vyrušil.Tentokrát Mitchelův hlas...
"Ang... Ang, jsi tu?", zeptal se a a my slyšeli jenom jeho kroky.
,,Co mám dělat Nicku?"Šeptla jsem k němu zoufale.
"Půjdeme tam.", řekl a vytáhl mně z kabinky.
,,Co chceš?"Zeptala jsem se ho vražedně když jsme vylezli z kabinky a ještě víc Nickovi stiskla ruku.
"Rozcházím se s tebou.", řekl naprosto klidně.
,,Ne to já s tebou"Řekla jsem klidně,sebrala všechu svojí odvahu a políbila jsem Nicka. ¨
"Věděl jsem to...jsi děvka.", řekl lhostejně.
,,Co prosím?"Zalapala jsem po dechu.Nick na tom nebyl o nic lépe.Vypadalo to jako by tomu...věřil?
,,Nevěříš tomu,že ne?"Stočila jsem svůj pohled na Nicka.
"Ne.", zakroutil nevěřícně hlavou. Rozzlobeně došel k Mitchlovi, chvíli na něj nenávistně koukal a potom mu vrazil pěstí.
,,Co to děláš ty idiote?"Sbíral se Mitchel ze země.
"Nebudeš Ang nadávat, rozumíš?", napřímil se. Takhle byl aspoň o půl hlavy vyšší než Mitchel, tudíž na něj Mitchel koukal ze zpoda.
,,Asi bych měl jít"...Ani jsem si nevšimla a už byl pryč.
"Děkuju.", přitulila jsem se k Nickovi, jakmile za sebou Mitchel zavřel dveře.
"Oooooo.", ozvalo se odněkud. Pohled mi ihned padl tam, odkud zvuk vycházel. Byla to klimatizace, ze které koukala moje nejlepší kamarádka Emily.
"Pardón.", omluvila se.

Jak ulovit Jonase 0.4

29. května 2010 v 9:49 | Makuška * & Bíí |  Jak ulovit Jonase
Měla jsem tu nevýhodu, že jsem stála vepředu...jinak by se mi bývalo pravděpodobně povedlo utéct.
Ale při mém štěstí jsem tam chvíli mezi vrávorala a za několik okamžiků ležela na zemi, div mě neušlapaly.
"Vypadá to nevyřešitelně ... radši to vyřešíme později." povzdychl si Nick a odložil mikrofon. Fanynky si postupně odploužily dál od pódia a já měla šanci vstát. Sedla jsem si a pomalu vztala,
"ten mobil je tvůj ? že jo ?" zaslechla jsem za sebou, byl to Kevin. Jen jsem přikývla a on mi ho podal,
"já si to myslel, už když jsem tě našel na našem záchdě věděl jsem že to jsi ty, která do mě vrazila" zasmál se a odešel do backstage.
Po dnešku jsem nebyla schopna uskutečnit svůj plán...trapasů bylo dneska až dost. Celkem mi vadilo že dnes nebudu mít šanci aby to vyšlo, pravděpodobně by to nevyšlo ani kdybych nejakou šanci měla. Tak jsem se pomalu ploužila domů.
"Co koncert ?" volala na mě máma ode dveří.
"Super, mám i svůj mobil" usmála jsem se a nátahla ruku s mobilem.
"Ještě lepší, teď ti ho můžu zabavit" vzala máma mobil a 'usmála' se.
"Ale mami ..." snažila jsem se protestovat.
"Žádné ale !" řekla a odešla do kuchyně.
"Mami...vem to tak, že mě nebudeš moct skontrolovat, až půjdu ze školy.", snažila jsem se s ní dohadovat. Mamka nad tím chvíli přemýšlela, až nakonec řekla: "Tak dobře...ale né, že budeš moc volat.", řekla se vztyčeným prstem.
"Dobře" usmála jsem se při cestě do pokoje. Hlavu jsem měla plnou myšlenek na koncert ... a jak uskutečnit svůj plán ... JAK ? další koncert v blízkosti je v nedohlednu ... jedině že bych Joea pronásledovala ... ale kde ? Ihned jsem popadla kabelku s mobilem a peněženkou a
Napadlo mě jediné místo...starbucks. Triskem jsem vystartovala dolů.
"Kam jdeš ?" zavolala na mě máma.
"Ven" křikla jsem a okamřitě opustila dům, opravdu jsem šla velice rychle.
Starbucks je od našeho domu asi pět minut cesty, nevím čím jsem přemýšlela vždyť tam vůbec nemusí být, vřdyť tam enmusí přijít během celého dne !
Konečně jsem tam přišla, překvapivě tam nebylo moc lidí, smaozřejmě tam nebyl ani Joe, tak jsem si koupila karamelové Latte , sedla si k jednomu stolečku a plánovala si dlouhý den ve Starbucks.
Uplynula asi hodina, já vypila další 3 latte a nic, uplynula další hodina a tentokrát 4 latte.
Přestávala jsem doufat že přijde ale zázraky se dějí. Najednou jsem uslyšela prudké zabrždění auta, otevřely se dveře a do kavárny vešel ON, Joe. Vypadal rozzuřeně...sedl si na bar a poprosil servírku o to samé, co jsem doteď pila já. Odhodlaně jsem vstala, kopla jsem do sebe poslední zbytek latté a sedla si vedle Joa. Chvíli jsem nečinně seděla a koukala, jak servírka pobíhá sem a tam. Cítila jsem na sobě jeho pohled, i když mi to připadalo neskutečné.
"Ty jsi ta ze záchoda, že?", zeptal se najednou až jsem nadskočila. Neumíte si představit jak trepně mi v téhle situaci bylo.
"Ehm...jo.", pípla jsem s pohledem zabořeným do země.
"Nemusíš se stydět ... fanynky dělají různý věci ..." zasmál se.
"A to vám některá z nich už vlezla na záchod ?" zeptala jsem se ho.
"Myslím že ne ... ale já mám rád originální holky" řekl a napil se latte, chvili jsem na něj jen koukala, znělo to od něj hezky.
"Ehm ... můžu se zeptat ... proč jsi byl tak naštvaný ?" podívala jsem se po chvilce na něj.
"Já ... jsem nebyl naštvaný" snažil se protestovat.
"Ne ? Vždyť jsi sem přletěl jako tornádo, a ta servírka se tě pomalu bála." zasmála jsem se.
"Vážně ?" podíval se Joe na servírku která jen přikývla. "To mě mrzí ... já jen ..." zamyslel se ...
"Co ?" ptala jsem se nedočkavě ...
"Víš...normálně se nebavím s fanynkami o svých problémech.", zasmál se rozpačitě.
"Promiň...nedošlo mi to...nejsem zvyklá na přítomnost celebrity.", také jsem se zasmála a sklopila pohled znovu ke svým tkaničkám.
"Vlastně...to Kevin...pořád ze mě dělá malý děcko.", řekl najednou.
"Já vím že u mě je to asi nomrální protože jsem o dost mladší ale ... můžu říct že tohle dobře znám." usmála jsem se na Joea, hlavou mi najednou prolétlo co se děje a já málem bezmyšlenkovitě začala křičet, ne neudělala jsem to, naštěstí !
Joe se usmál a řekl
"...víš on mi pořád vyčítá moje chování a něco mi zakazuje ... řekla by jsi to do něj ?"
"Ne ... já bych to řekla spíš na opak" odpověděla jsem mu a neubránila se smíchu.
"Nesměj se ..." šťouchl mě do ramene.
"Dobře" řekla jsem a zadržela dech.
"Ale udusit se nemusíš ... " začal se Joe smát.
"Je zvláštní že už jsi nezačala ječet, trhat ze mě oblečení nebo něco podobnýho ... jenom
tady sedíš a mluvíš se mnou ...to se mi ještě nestalo ..." řekl a potom dodal "mohl bych tě ještě někdy vidět? ... já už budu muset jít"
Páni, tohle je jako sen, rychle jsem mu odpověděla "Jo jo určitě ... "
"A dáš mi číslo ?" nadzvedl obočí.
"Já ti ho napíšu ..." vzala jsem tužku a napsala ho na malý ubrousek který ležel vedle jeho kelímku.
"Díky a měj se" vstal a odešel.
"Ahoj" zamávala jsem na něj.

Jak ulovit Jonase 0.3

29. května 2010 v 9:48 | Makuška * & Bíí |  Jak ulovit Jonase
Rozhodla jsem se pro riskantnější volbu...půjdu ventilací. Kolem koncertní haly skoro nikdo nebyl, proto jsem se vydala k ventilaci a vlezla dovnitř...Několik minut jsem tam bloudila...Občas jsem zaslechla něčí hlas nebo nějaký zvuk...Potom jsem našla východ...Bylo tam ticho, tak jsem tam vlezla...Nemohla jsem věřit tomu, kde jsem se objevila.
Stála jsem uprostřed nemalé, ale taky nevelké místnosti s červenými koženými sedačkami, malou kuchyňkou (asi na občerstvení) a plazmovou televizí.
"Ou, sem jsem se asi neměla dostat.", řekla jsem si sama pro sebe a zakroutila hlavou.
Z místnosti vedly dvoje dveře...chtěla jsem odejít, asi jsem tam opravdu neměla co dělat...když jsem otevřela jedny dveře, uslyšela jsem hlasy směřující sem tak jsem je rychle zavřela a podívala se, co je za druhými dveřmi...byl tam záchod tak jsem se tam zavřela, ale naneštěstí je musel někdo otevřít. Ten někdo byl...Kevin?!..."Jé promiň, já nevěděl, že je obsazeno!", řekl a zavřel dveře...muselo mu dojít, že tam nemám co dělat tak otevřel znovu...
"Co-co tu děláš?", řekl, já jsem se jen usmála a odpověděla:
"Já jsem zabloudila..."
"Sem se z haly ale nedostaneš!", zamítal Kevin.
"No já jsem ze speciální inspekce...která zkoumá záchody."
- - - - - - - - - - - Joe - - - - - - - - - - - -
"S kým jsi to mluvil?", zeptal jsem se když jsem vešel do šatny.
"Na záchodě je inspekce záchodů.", odpověděl Kevin s klidem v hlase. Protočil jsem oči a otevřel dveře od záchodu. Tam stála a usmívala se nějaká holka, byla mi povědomá...
"Co tady děláš?", zeptal jsem se.
"No já...", vykoktala ze sebe.
"CO?", řekl jsem.
"Prostě jsem se tady omylem ocitla...já jsem chtěla jít do haly.", odpověděla jsem mu a odešla...myslím, že jsem zaslechla smích, ale to už mi bylo jedno...nakonec jsem se na místo kam jsem chtěla dostala a nikdo si toho nevšiml...našla jsem si místo které vyhovovalo a čekala.
JoBors hráli všechny svoje hity. Pak dali asi 5 přídavků a nakonec 2 bonusy. To nejlepší mě ale čekalo až nakonec.
"Prosíme majitelku tohoto červeného SAMSUNGU aby přišla sem k nám na pódium.", zavolal Joe do davu a ukázal do kamery můj červený SAMSUNG a ten se zobrazil na velkoplošné obrazovce. Celý dav fanynek se chtěl nahrnout na pódium ale bodyguardi jim v tom zabránili.
"To je můj mobil...", řekla jsem si pro sebe...a přesto že jsem tvrdila, že je můj, tvrdilo to dalších tisíc holek.
"Nemlže přece být Vás všech!", zasmál se Joe do mikrofonu.

Užij si smrt 0.4

29. května 2010 v 9:44 | Makuška * |  Užij si smrt
Joe mě dotáhl k nim do pokoje a začal se prohrabovat ve všech šuplících které tam měli až nakonec vítězoslavně vyndal z posledního neprohrabaného šuplíku jedno hodně poškrábané CD.
"To máme na co koukat teda.", povzdychla jsem si.
"Jak to myslíš?", zeptal se nechápavě Joe.
"Koukni na druhou stranu!", řekla jsem.
On DVD obrátil a přejel jedním prstem po škrábanci aby zjistil jeho hloubku. To ale podle mého názoru neměl dělat, jelikož DVD se rozpadlo na dvě poloviny.
"Hádám, že se to nějakým způsobem ocitlo před Elvisovou boudou a on to tam nenechal ležet.", zasmála jsem se.
"Tak nějak.", zašklebil se Joe.
"Tak co chceš dělat?", zeptala jsem se.
"O něčem bych věděl.", řekl Joe s šibalským úsměvem a začal se ke mě naklánět. Dobře jsem věděla co chce udělat....za normálních okolností bych si dala říct, ale když člověk umírá...nemůžu si teď dovolit se zamilovat a hlavně nemůžu dovolit někomu jinému, aby se zamiloval do mě. Proto jsem ucukla.
"Promiň...nevím, co to do mě vjelo!", omlouval se Joe.
"To je dobrý Joe, jsi můj jedinej kámoš a já bych chtěla, aby to tak zůstalo!", řekla jsem a nevím proč, jsem ho obejmula. Projel mnou elektrizující pocit. Nedávala jsem tomu větší pozornost.
"Díky...nechceš si dát třeba zmrzlinu?", zeptal se mě.
"Jo, to by bylo super.", odpověděla jsem s vekou radostí.
"Tak jakou.", zeptal se.
"Takovou jakou ty.", řekla jsem.
"Já si dám tu co ty.", obrátil Joe.
"Tak si dám tvojí nejoblíbenější.", řekla jsem.
"V tom případě budem mít citrónovou.", řekl Joe a šel do kuchyně připravit zmrzku...já se zatím porozhlídla po pokoji...na první pohledpokoj normálních puberťáků..bordel kam se podíváte, ale kyž jste se zadívali pozorně, narazili jste na zajímavou věcičku.

Užij si smrt 0.3

29. května 2010 v 9:43 | Makuška * |  Užij si smrt
Ráno jsem se probudila s hodně dobrou náladou...i když nevím co je veselého na tom, že umíráte. Světelnou rychlostí jsem se oblíkla a seběhla do jídelny na snídani. Jak můžete čekat od 5ti hvězdičkového hotelu nebylo to levný a také jak můžete čekat od drahých restaurací bylo to nechutný. Po zkažené snídani mi přesto neubylo na doobré náladě a co Vám nepomůže kještě lepší víc, než vyrazot si za zářícího sluníčka do parku? Tak jsem teda vzala nohy na ramena a pelášila z toho předraženého hotelu. V parku jsem si našla jednu lavičku na kterou nebylo vidět, jelikož byla schovaná za mohutným stromem. Opřela jsem se o opěradlo a sledovala okolí. Když najednou se předemnou prohnnal Joe a za ním se hnal někdi jemu velice podobný, také kudrnatý a řval:
"Joe, ty pako...to sis myslel, že když dáš moje tenisky před Elvisovu boudu, že tam bude jen tak ležet a bude dělat jakoby nic? Ty tenisk byly moje nejoblíbenější. Koupíš mi nový."
"Ale Keve, jak jsem měl vědět, že to udělá. Když je tak neposlušnej, proč ho nedá Nick na výcvik? Aspoň by se naučil nekrást mamce jídlo rovnou z hrnce!", háji, se Joe.
"Tak to Nickovi připoměň, ale stejnak mi koupíš nový.", to ho už ten Kevin dohnal a vypadalo to, že se schyluje k pořádné rvačce. Ihned jsem se zvedla a postavila se mezi ně.
"Ať jsem to pochopila jakkoli, může za to Nick.", vyhrkla jsem první obahajobu Joa, která mě napadla.
"Jo, může za to Nick!", přidal se Joe.
"To né, přehlasovali jste mě...bzdávám to.", sklopil hlavu ten Kevin a pomalu se šoural pryč z parku.
"Se mi zdál víc inteligentnější, když za tebou běžel.", zakroutila jsem hlavou.
"To víš,, staršé bratr...někdy se chová jak mimino.", zasmál se Joe.
"Elvis je tvůj pes?", zeptala jsem se.
"Nickův...další brácha.", vysvětlil Joe.
"Aha.", řekla jsem.
"Máš na dneska něco v plínu?", zeptal se mě.
"Ne, celej měsíc se budu poflakovat.", řekla jsem.
"Tak to je super. Mohl bych Ti ukázat nějaký naše klipy. Skoukli bysme Camp rocl a 3D koncert...", vypočítával na prstech co všechno bysme mohli dělat.
"Camp rock a 3D koncert?", zeptala jsem se nechápavě.
"Jo promiň, ty o nás vlastně nic nevíš. V Camo rocku mám první roli a zahráli si tam i bráchové a 3D koncet...tam je natočenej jeden náš koncert a k tomu nějaký bonusový scény.", řekl Joe a už mě táhl za ruku zpátky do hotelu do pokoje 222.

Tak jak se vám to tu líbí? :)

28. května 2010 v 17:59 | Makuška * |  Our crap
avatar
Tak co lidi? :) Líbí se Vám tu? :) 
Byla bych ráda za každé komentáře :)

Každý den budu přidávat dva díly od každý ffky ok? :)

Tak jop.. Mákuška jde :) Ale jsem online celej den :D

Jak ulovit Jonase 0.2

28. května 2010 v 15:09 | Makuška * & Bíí |  Jak ulovit Jonase
Koncert se pomalu ale jistě blížil a já nedočkavě odškrátavala dny v kalendáři. Jako malé dítě které se těší na Vánoce...Zbýval mi poslední týden před dnem D...všechny dny mi připadaly nekonečně dlouhé...pořád jsem myslela na ten den v kavárně a na mámina slova...pořád mi ještě vyčítala strátu mobilu a to, že jsem přišla pozdě domů...ale důležité bylo, že mi zatím nezakázala koncert!
Napadla mě věc, která by mohla celou tuhle nehodu vyřešit. Nejdřív musím zařídit, aby si mamka někdy nechala svůj mobil doma.
Když mamka ten samý den přišla z práce naplánovala jsem si to takhle:
1) Musí být připravená večeře na stole.
2) Musím se chovat co nejlíp.
3) Musím ukořistit mobil.
Věděla jsem, že si ho mamka nijak zvlášť neukrývá, nechává ho v kapse u bundy. Přiběhla jsem k ní a spustila: "Ahoj mami, jak ses dneska měla? Večeře je na stole. Ukaž, uklidím Ti bundu.", vzala jsem jí bundu, vytáhla mobil a nenápadně strčila do kapsy.
Rozhodla jsem vyzkoušet, jestli je můj mobil zapnutý a pokusit se o získání svého mobilu zpět...vytočila jsem svoje číslo...
"Halo?"...ten hlas jsem znala...znala jsem ho moc dobře jenže...
"JOE?!", vykřikla jsem.
"Kdo tam je?", zeptal se přihlouple.
"No, to je můj mobil.", řekla jsem poněkud nejistě a čekala na odpověď.
"A-aha, Kevin ho našel na zemi když do sebe vrazili s nějakou holkou...to jsi byla ty?", zeptal se.
"Noo...jo. A vyřiď prosím Kevinovi, že se mu moc omlouvám, měla jsem dávat větší pozor na to, co se kolem mě děje!", poprosila jsem ho.
"Kevin na to podlemě dávno zapoměl, ale jestli chceš.", odpověděl.
"Kevineee!", zavolal někam do pro mě neznámého...určitě přeluxusního...prostoru.
"Joe, nevidíš, že hraju videohru?", slyšela jsem trošku slabší odezvu.
"Kevine, tohle nepočká, vybíjí se baterka!", zakřičel na něj Joe.
"Joe, jsem ve třetím levelu, tak daleko se nedostal ani Frankie!", přesvědčoval ho Kev.
"Promiň, je zaměstanej podle něho příliš důležitou věcí.", omlouval se.
"Dobře...a-a-a-", koktala jsem do telefonu a do toho se trošku smála.
"Co?", zasmál se Joe.
"No, mě by zajímalo...halo, Joe!", ani jsem nedořekla a hovor se vypnul. Možná ho vypnul Joe, ale říkal, že se vybíjí baterka...šla jsem za mámou aby jí nebylo pofezřelé, kde jsem tak dlouho.
"Jak Ti chutná večeře?", culila jsem se a mamka s poněkud udiveným výrazem přikývla.
"Povedla se Ti."
Radši jsem se nezmiňovala o koncertu aby nebylo jasné, odkud "vítr vane". Po zbytek večera jsem se ze všech sil snažila, aby moje chování zůstalo slušné. Nešla jsem ani ven abych náhodou nezapoměla na čas a zas nepřišla pozdě. Na tom, abych šla na můj vysněný koncert mi hodně záleželo.
Šla jsem brzy spát, jelikož jsem se nedokázala doma zabavit. Aspoň doufám, že se mi bude zdát něco pěkného (pozn. autorek: Myslíme, že každá z Vás ví, o čem se bude Jess zdát :D)
Bylo to zvláštní, spánek ubíhal tak rychle ale dny byly nekonečné...o tomhle tématu jsem přemýšlela celé ty dlouhé dny. Ale týden přeci jen ubíhal a do koncertu zbývalo jen posledních dní. Cítila jsem se tak šťastná!
"Konečně zažiju ten pocit...pocit který mám možnost zažít jen jednou!", pomyslela jse si. Ve své snaze o to, aby moje máma přestala váhat a na koncert mi oficiálně dovolila jít jsem nepolevovala...naopak...i když jsem v to nedoufala, mamka si zřejmě stejně jako já uvědomovala, že se koncert blíží...a nechala mě už jen čekat na její rozhodnutí...ten okamžik na který jsem čekala přišel...
"Jessico, přemýšlela jsem o tom...koncertu...tenhle týden jsi se snažila a já to dokáž unáležitě ocenit...takže na ten koncert...můžeš...ale! I potom by ses měla snažit...", konečně jsem slyšela to počemž jsem toužila...
"Díky mami!", vykřikla jsem radostí a obejmula ji.
Zbývající dny jsem si stále zkoušela oblečení, které jsem si koupila zvlášť na tuhle příležotost a zbytek času jsem trávila u zrcadla a vymýšlela účes. Nakonec jsem zvolila tuto variantu: Své hnědé vlasy navlním a vzniknou z toho krásné kudrliny. Je to jednoduché, ale pěkné.
Už je to tu...den D...samozřejmě samý stres...dokonce jsem nemohla najít triko, které, jak jsem později zjistila leželo viditelně na mém nočním stolku.
"Takže koncert začíná v sedm...eh, je šest ráno...myslím, že už je čas...e, to je hloupost...kdy mám jít? Kdy bude ten správný čas?", opakovala jsem si pořád pro sebe. Chodila jsem po pokoji a když už mi byl pokoj malý, chodila jsem po celém domě. Byla jsem už řipravená, stačilo by mi říct, že už můžu jít. Ale kdo by mi to říkal? Já jdu...a opravdu...vyšla jsem před dům a namířila si to ke koncertní hale...cestou jsem se několikrát zastavila a kontrolovala si účes a make-up,a le stejně jsem tam byla...první? To snad není možný! Teď je tu otázka...přežiju svoji tajnou cestu, nebo počkám?

Jak ulovit Jonase 0.1

28. května 2010 v 15:08 | Makuška & Bíí |  Jak ulovit Jonase
Jmenuji se Jessica Rollinc. Je mi 16, ale ne na dlouho...Brzy oslavím 17. narozeniny a dostanu ten nejlepší dárek jaký si můžu přát...lístek na koncert Jonas Brothers! Už celé dny přemýšlím, jak bych se mohla dostat blíž k Joeovi. Myslela jsem pořád jen na něj...vždy když jsem zavřela oči dokázala jsem si představit každý centimetr jeho těla...jenže pořád tu byl problém, jak se k němu dostat...napadla mě geniální myšlenka!
Za 1. se musím na koncert dostat jako 1. abych byla hned u pódia. Ale musím to vymyslet tak, abych tam nemusela stát hodiny. Asi půjdu obhlédnout halu, jestli tam není nějaký jiný přístup. Přes půl hodiny jsem obcházela kolem dokola ale nenašla jsem nic jiného než klimatizaci. V pohodě jsem se do ní vešla. Tohle je přesně to co potřebuju!
Takže plán jak se tam dostat mám...teď musím vymyslet i jiné detaily...jako třeba co si obleču abych si to oblečení nezničila, když polezu tou větrací šachtou a přitom vypadala dobře. Ale to hlavní...jak zaujmout Joa! Mohl by zaujmout úsměv...musí si mě všimnout! Budu úplně vepředu! Takže teď nemůžu udělat nic lepšího, než jít nakupovat!
Když jsem dorazila na určené místo...obchodní centrum...vyrazila jsem do boje! Prošla jsem snad všechny obchody a koupila si jen jedno tričko a boty...ale je to parádní tričko a ještě lepší boty! Musím si koupit ještě nějaké super kalhoty! Po několika neúspěšných návštěvách obchodů jsem je konečně naašla! Skvěle mi padly jako ulité. Takhle mě nemůže přehlédnout nikdo.
Tak jsem se nakonec se svými třemi taškami přesunula do nejbližší kavárny. Málem jsem se nedostala dovnitř, protože se u dveří tlačil podezřelý houf uječených holek!
Když jsem se přecejenom protlačila do kavárny s chystala se sednout uviděla jsem tři známé tváře, ale v tu chvíli jsem je nedokázala nikam zařadit. Protlačila jsem se tím davem a jeden těch tří kluků do mě strčil. "Promiň, neviděl jsem Tě!", omlouval se. "To je dobrý Kevine.", řekla jsem...PANEBOŽE KEVIN! To jsou Jonas Brothers "AAAAAAAAAAAAAAAA", začala jsem jančit!
Jedna polovina mozku radila, ať si řeknu o autogram, ale já bych to nedokázala líp, než na celý město zařvat "Dáš mi autogram? Prosím, já Tě zbožňuju!!" ale na druhou stranu ta druhá polovina říkala, ať to nechám být, že takhle udělám větší dojem, než kdybych se tam z nich pokadila štěstím!
Chvíli jsem tam jen tak stála a civěla na NĚHO a ani jsem si nevšimla, že odešel! Takže jsem si stejně neřekla o ten autogram...však já mu na koncertě ukážu, kdo je Jessica Rollins!
Koukla jsem se na hodinky a s hrůzou zjistila, že je půl desáté...mamka se už určitě vrátila z práce...to bude zase výčitek! A měla jsem pravdu, jakmile jsem se vrátila domů, mamka spustila svůj dlouhý monolog:
"Jessico Rollinsová! Jak si to představuješ, že zmizíš a ani neřekneš kam? Telefony mi nebereš..."
"Ale mami, telefon mám přece...", šáhla jsem do zadní kapsy a nic. "Ach jo, on mi musel někde vypadnout!"
"No to si snad děláš legraci! Ještě ke všemu stratíš telefon...myslím, že si ještě hodně rozmyslím, jestli tě pustím na ten koncert!", řekla mamka přísně a odkráčela z pokoje.
"Ale mami, to přece nemůžeš!", zakňourala jsem, než odešla---jasně že může...ale to přece nejde! Musím tam jít!

Užij si smrt 0.2

28. května 2010 v 15:05 | Makuška * |  Užij si smrt
"Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.", zvonil mi budík v mobilu. Popadla jsem batoh a ještě skočila do letištního bufetu koupit si něco na zub. Sedla jsem si na židly a prohlížela noviny, které tam někdo nechal ležet. "Populární skupina Jonas brothers se vrací z tour a budou měsíc v Americe. To jest dobrá zpráva pro jejich Americké fanynky...", dál už nečetla. Nevěděla kdo ti Jonas brothers jsou. Teď mi to bylo každopádně jedno. Za chvíli nastoupím do letadla a budu se pokoušet si svůj život pořádně užívat než skončí. Po chvíli Lisa zaregistrovala svolávání pasažérů jejího letu, tak se s davem nasoukala do letadla a pak už jenom čekala, až letadlo znovu zastaví a ona bude moci začít novou a snad i nejlepší kapitolu jejího života. Po pár hodinách se dočkala. Vyběhla z letadlajako první. Jako první vzala svoje zavazadla a též jako první byla pryč z letiště. Ihned se vydala k nejbližšímu hotelu. Shodou náhot byl pětihvězdičkový. Lisa si řekla, že když už je to poslední měsíc jejího života, že si může dopřát ten luxus. Na recepci si zařídila pokoj č. 111. Jednička je její šťastné číslo. Vše si vybalila a jelikož toho neměla zrovna hodně, trvalo to jen chvíli. Učesala se aby vypadala alespoň trochu jako člověk. Šminky neměla, protože jí je matka nedovolila koupit. Jakmile se trochu zkulturnila,vypravila se proskoumat okolí. Nestihla jsem sejít ani dva schody a někdo do mě narazil.
"Co děláš ženská?", nadával ten kluk.
"To sis to do mě naboural.", hájila jsem se.
"Nebuď drzá, nevíš s kým mluvíš?", řekl mi.
"Mluvím s nafoukaným spratkem, který nemá kousek odvahy aby se omluvil dívce.", odpověděla jsem mu. Kupodivu se na mě podíval jak na magora. Já na něj taky tak civěla. On si snad myslí, že by ho měl znát celý svět. Když na něj ale tak koukám, někde jsem ho už viděla. Ale to je nemožné. Do teď jsem bydlela v Česku a on určitě byl tady v Americe.
"Ty mě neznáš?", zeptal se mě dosti zkalamaně.
"A proč bych Tě jako měla znát. Kdo si myslíš, že si?", zeptala jsem se ho.
"Joe Jonas jméno mé.", představil se. V tu chvíli mi to docvaklo. Byl na tom časopise.
"Ty si z těch jonas brothers?", zeptala jsem se s nechutí, protože mi zatím tenhle kluk připadal dost nepříjemný a jestli jsou i ti jeho spolukapelníci stejní tak to asi nebude tak dobrá skupina.
"No vidíš, že mě znáš.", prohlásil nadšeně.
"Ne neznám, jen jsem si tento pojem přečetla v časopise a teď mě nech být mám na práci důležitější věci než tady s tebou klábosit.", řekla jsem mu a chystala se pokračovat v cestě. Vlastně jsem ani nevěděla kam půjdu, ale to mi teď nevadilo.
"A co jako?", zeptal se a zastoupil mi cestu.
"Cokoliv, kdekoliv, hlavně nejdál od tebe.", řekla jsem a vydala se k výtahu.
Přivolala jsem si ho a byl hned tam. Nastoupila jsem ale to už ten Joe stál před ním. Rychle jsem zmáčkla přízemí a než stačil nastoupit za mnou dveře se zavřely. "Tyhle výtahy musej jezdit nemíň 100 km v hodině." Řekla jsem si, když jsem hned na to vystoupila dole. Vyšla jsem z hotelu. Napadlo mě, že bych našla nějaké nákupní centrum, kde si něco koupím. Touž mě ale doběhl Joe. "Co zase chceš?", zeptala jsem se ho otráveně.
"Nepotřebuješ pomoct?", zeptal se.
"A víš, že jo? Kde je tady obchoďák?", zeptala jsem se.
"Támhle za tím barákem.", ukázala mi. Nebylo to tak daleko, ale vypadalo to, že mě ten kluk jen tak nenechá. Rozrběhla jsem se směr obchoďák aon za mnou. Byl rychlepší než já. Ale když byl těsně u mě. Semkli se kolem něho zřejmě fanynky a nepustily ho dál. Přidala jsem do kroku (nebo spíše běhu) a ocitla jsem se před obchoďákem. To už zaa mnou ale zase byl ten Jonas. Rozeběhla jsem se dála narazila na dívčí záchody. Zalezla jsem tam a potom ještě chvílí jsem slyšela jak JOe stepoval pře dveřmi. Nakonec to vzdal a odešel. Vylezla jsem a on zrovna dával svůj autogram nějaké dívce. Přišla jsem k němu a když ta holka odešla zeptala jsem se: "Co to do tebe vjelo?"
"Promiň, nudil jsem se a taky jsem se divil, že po mě nešílíš jako ostatní.", omluvil se mi.¨
"Prominuto, ale už to nedělej.", přijala jsem jeho omluvu a usmála se. On se na mě zazubil taky a společně jsme se vydali do hotelu. Pokoj měl naproti mě s číslem 222. POdívala jsem se na něj a on řekl. "111 už neměli.". Vytáhla jsem klíče a odemkla svojí 111. Začali jsme se oba dva smát, potom si ho ale z pokoje všimli jeho spolubydlící, zřejmě bráchové kapelníci jak jsem se dozvěděla a vtáhli ho dovnitř. Zalezla jsem k sobě a nevědomky přemýšlela o Joeovi.

Užij si smrt 0.1

28. května 2010 v 15:04 | Makuška * |  Užij si smrt
"Liso, dělej, vyjdi z toho pokoje a padej k doktorovi.", ozvalo se jako vždy nevrlé volání Lisiiny matky z přízemí. Lisa si raději pospíšila a pádila k doktoru, i když se jí nechtělo. Došla až do ordinace kde jí doktor vzal krev a poslal ji do čekárny. Po nějaké chvíli se pro ni vrátil se zvláštním výrazem v obličeji. Mísilo se v něm zděšení a nešťastnost.
"Co se stalo pane doktore, co se mnou je?", vyděsila jsem se.
"Slečno Dimitrová,", tak se jmenuji příjmením, "nevím, jak Vám to mám říct. Našli jsme Vám vážnou, dosti vzácnou vrozenou nemoc. Není nakažlivá a můžete přijít do styku s jakýmkoli člověkem."řekl mi a já jsem se musela posadit, protože se mi podlomila kolena.
"Dá se to léčit, že ano?", zeptala jsem se s malou nadějí.
"Bohužel ne, dáváme Vám maximálně měsíc života.", oznámil mi to, co jsem nechtěla slyšet. Ani jsem nezažila dospělost, první pusu, nic jsem nedokázala. Nevydržela jsem to napětí v místnosti a vystartovala jsem ven. Ani jsem nevěděla kam mě nohy nesou a najednou jsem stála před naším domem. Otevřela jsem dveře a praštila jsem sebou o židli u jídelního stolu.
"Co se zase děje?", zeptala se s odporem má matka.
"Co se stalo? Co se mi stalo? Umírám, to se stalo.", vyhrkla jsem a hned na to mi vytryskl z očí zával slz. Matka se ušklíbla.
"Aspoň bude od tebe klid.", vytrousila si pod nosem.
"Víš co? Alespoň jednou bys mohla předstírat, že máš o mě zájem.", zakřičela jsem na ní a zabouchla jsem za sebou dveře do mého pokoje. Práskla jsem sebou do postele a přemýšlela, nad tím, co jsem kdy chtěla udělat. Za 1. jsem se chtěla odstěhovat od mamky, co nejdál, nejlépe do jiné země. To taky udělám a to hned teď. Vzala jsem si batoh a házela do něj všechno potřebné: kartáček na zuby, kartáč na vlasy (to víte, bez krásy člověk nepřežije), oblečení, nějaké boty a je to snad všechno. Počkala jsem až mamka půjde spát. Napsala jsem vzkaz:
Ahoj,
až budeš tohle číst, už tu nebudu. Nebudu v téhle zemi. Neřeknu ti kde budu, protože to teď nevím ani já a doufám, že ti zajiskří v mysli a vzpomeneš si na to, cos mi udělala a budeš chtít, aby se to nikdy nestalo. Já už se k tobě nevrátím. Popravdě, nebude na to čas. Budu dělat vše, co jsem kdy dělat chtěla.
Tvoje dcera Lisa
Pak už jsem si vzala jen peněženku a pas. Ještě jsem skočila do banky kde jsem to stihla jen tak tak a vybrala jsem své peníze, které jsem potají střádala na nový byt, kde bych bydlela. Stopla jsem si taxi a řekla, ať mě odveze na Ruzyni. Hned jsem spěchala k přepážce, koupit si jakoukoliv jednosměrnou letenku, kterou tam budou mít.
"Dobrý den, chtěla bych jednu jednosměrnou letenku.", poprosila jsem.
"A kam to bude?", zeptala se mě paní.
"kamkoliv, hlavně pryč odtud.", zařvala jsem na ní.
"Dobře, uklidněte se, tady máte.", podala mi leenku. Zaplatila jsem a sedla si na lavičku. Letenka byla do Ameriky. Let č.326 v 5 hodin ráno. Mám 6 hodin. Nařídila jsem si budíka na mobilu na 4. ráno a usnula...

Štěstí v neštěstí 0.2

28. května 2010 v 15:02 | Makuška * & Doms_
Ani ne za 10 minut jsem byla na místě. Obchod byl skoro prázdný až na některá ranní ptáčata.. sem si košík a začala do něj skládat jídlo. Zrovna jsem byla u pečiva...řekla jsem si, že bych mohla udělat tousty tak jsem se tam prohrabovala, až jsem je našla. Vzala jsem je a na druhé straně jsem viděla povědomý obličej. Pozorně jsem se na něho zadívala. Páááni, on je už i na obalu s toustama! Když to na mě ale mrko, zjistila jsem, že to neni jen obal, ale že je to živý! Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou.
"Ehm...Ahoj", řekl Nick a čekal na mou reakci. Já ale místo odpovědi koukala dál...ale nebyla bych to já, kdyby se mi nestal nějaký trapas...někdo do mě zezadu strčil a já na Nicka vylila svou denní dávku kofejnu (pozn. autora: regály nejsou zas tak velký, prostě to proteklo :D)
"Promiň, promiň...vážně se Ti omlouvám. Koupím Ti novou košili. Fakt promiň!", skákalo jsem kolem něho až to muselo vypadat komicky.
Nick si jenom nafoukaně odfrkl a řekl: "Myslíš, že nemám na košili?"
"Néé, to jsem vůbec nemyslela...já jenom, jestli to třeba nebyla tvá oblíbená košile!", zachraňovala jsem se.
"Nemyslíš si, že kdyby to byla má oblíbená košile, že by se nedalo nic dělat?", zeptal se.
"Páni, jsi chytřejší, než vypadáš!", zamumlala jsem si.
Jen zakroutil hlavou, popadl vafle, které stály na regálu vedle něho a chtěl odejít pryč.
"Počkej, dáš mi autogram?", zeptala jsem se. Otočil se a zepta: "Kam?" (pozn. autora: Zní to úchylně, vim :D) Asi by bylo super mít podpis Nicka Jonase třeba na zadku, ale držela jsem se při zemi a vytáhla z kapsy kousek papírku a podala mu ho.
- - - - - - - - - - - - - - - Nick - - - - - - - - - - - - - - - -
Ta holka mě polila kafem...vážně nic lepšího se mi po ránu už nemohlo stát! Nejdřív musím jí t na záchod po svých bratrech a teď tohle. Pak mě ale dostala...po tom všem se nebála, řéct si o autogram, zasmál jsem se a zeptal se kam. Vytáhla malý papírek a já se jí podepsal.
Chtěl jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout. Sice u sebe neměla nic nebezpečnýho, ale při její "šikovnosti" o které mě přsvědčila před chvílí jsem to nehodlal riskovat.
Znovu jsem popadl vafle, "No, já už musím, bráchové čekají, než přinesu něco k jídlu.", řekl jsem a otočil se na podpatku. "Ehm, to jídlo jsou vafle?", zeptala se nevěřícně. "Jo, ani bys nevěřila, co se dá z vaflí ukuchtit!", řekl jsem a znělo to celkem přesvědčivě.
Vypadl jsem z obchodu rychlostí blesku. Ta holka vypadala celkem otráveně, ale co bych pro fanynku neudělal?

Štěstí v neštěstí 0.1

28. května 2010 v 15:00 | Makuška * & Doms_ |  Štěstí v neštěstí
Jmenuji se Alyson Rousová. Přesně před třemi dny mi bylo 17. Moje zájmy? Jednoznačně hudba...tím myslím celodenní poslouchání mé nejoblíbenější skupiny Jonas Brothers. Zrovna teď jsem nejšťastnější člověk na světě. Máma mi k narozeninám koupila V.I.P. lístek na Jonásky! Konečně je uvidím na živo...mého Nickouška! Problém je ale v tom, že nemám co na sebe! Chvíli jsem seděla a koukala do prázdna než mi to konečně došlo..."Já nemám co na sebe!" zařvala jsem na celej barák, že to pravděpodobně bylo slyšet na kilometr daleko.
"Neřvi tady, někdo tu chce spát!", no jistě...kdo jiný než můj milovaný bráška zase vypuští rozumy do světa. Problém byl v tom, že je půl dvanácté. Přece jenom jsou někdy bráchovy rozumy k užitku. Myslím, že kdybych se ještě jedinkrát neudržela vylítnul by táta a zase bych to pěkně schytala.
Jak tak přemýšlím, koncík je za týden a mamka se vrací ze služebky zítra. Když je malinko zpracuju mohla bych i dostat víc peněz! Po chvíli jsem zjistila, že už se mi také klíží očka, tak jsem zalezla do koupelny a vykonala jen tu nejnutnéjší hygienu.
Jen co jsem zalehla, tak jsem usnula. Zdál se mi krásný sen o Nickovi.
Seděli jsme spolu ruku v ruce na pláži a poslouchali zvuk vln lámajících se o nedalekou skálu. Západ slunce se odrážel od hladiny vody. Ani nevím jak, ale najednou se moje hlava ocitla na Nickově rameni. Nick se jen pousmál a začal mě hladit po vlasech. Podívala jsem se na něj a naše oči se střetly. Měl v očích takoý ten krásný plamínek...plamínek štěstí. Oba jsme pociťovali neskutečnou touhu...oba jsme toho druhého potřebovali mít u sebe. Potřebovali jsme toho druhého k životu jako vodu. Chtěla jsem Nicka políbit. Začala jsem se k němu přibližovat ale on se oddálil, jakoby testoval sám sebe, jestli vydrží. Odvrátila jsem se na druhou stranu a založila si ruce na prsou. Nasadila jsem naoko naštvaný pohled. Když už jsem si myslela, že se nic nestane, ucítila jsem na krku jeho rty. Byly tak jemné...na místě kde se mě dotkl se mi rozlylo teplo. Znovu jsem se na něj otočila. Nemohla jsem to už vydržet a znovu se přiklonila k Nickovi. Tentokrát se začal přibližovat taky ale když chyběl jediný milimetřík...BUM, probudila jsem se v tom nejlepším! Deku jsem měla na zemi a ležela jsem v poloze neznámé světu.
"Zase..proč já? Proč se tohle musí stávat zrovna mě?", ptala jsem se směrem k nebesům. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že je 5 hodin ráno...za normálních okolností bych o prázdninách takhle brzo nevstávala, ale copak se dá po tomhle usnout?
Oblékla jsem si červené roury a černé triko na ramínka. Vyčistila jsem si zuby, učesala se a sešla dolů do přízemí kde jsem nachystala snídani aby rodinka měla hned po vzbuzení co jíst. Ale to bychom nebyli u nás, kdybych po otevření ledničky nezjistila, že je naprosto prázdná. Vzala jsem si tedy svetr který byl pověšený na věšáku a šla do obchodu...jelikož samoobsluha otvírá až v 10:00 musela jsem rovnou do nákupního centra.
Nákupní centrum nebylo tak daleko, ale hned po ránu se mi nechtělo příliš šlapat tak jsem nasedla do svého auta (ano, mám řidičák) a namířila si to směr Nákupák.